Zájmová činnost

Už jsem se párkrát zmiňovala o tom, jak to má Vítek s vodou. Možná se ale hodí využít toho, že se dnes po kompletně prořvané hodině plavání propadl do ozdravného spánku, ve kterém setrvává už dobře třetí hodinu a jelikož už mám uklizeno, uvařeno a nachystáno na pečení, nemám žádnou výmluvu, proč u toho psaní nesedět. Důležité je říct, že Vítek má vodu rád. Opravdu rád. Vždycky, když otevřeme dveře k bazénu, tak se celý rozzáří a třepe nožičkama. Když se díváme, jak frekventanti a frekventantky lekce probíhající před tou naší vesele skáčí z pontónu, uznale pokyvuje hlavou a ukazuje, že on taky. Když si poprvé ponoří ploutvičky do slané vody, slastně hýká. No a pak to začne. Zas nebudu přehánět. Většinou "to" začíná až v druhé půlce hodiny, kdy se po Vítkovi chce, aby zůstal na takové té pěnové podložce, já se asi o metr posunu dál a chci, aby skočil za mnou. Když skáče z boku bazénu, nemá s tím vůbec žádnou potíž. Ale tyhle pěnové potvory. Nedej bože, když má přelézt most z takových pěnových potvor. No to jsem se asi zbláznila, ne?! Kdyby v té chvíli měl někdo pouze audiozáznam, tak jsem úplně jasně matka topící dítě nějakou velmi zákeřnou metodou. Načež se rozpláčí všechny citlivější kusy v naší plavecké partě a po zbytek hodiny je vymalováno. Už to bývalo lepší, jednou dokonce celou vodohodinu zvládl s úsměvem na tváři a ještě se ho mohla dotknout i plavací teta. Dnes tedy rozhodně ne. Nicméně jakmile se schovají ty pěnové potvory, nastolí se rozlučkový rituál, je Vítek opět spokojené a usměvavé miminko, jak ho známe a v tom bazénu by si klidně ještě chvíli plaval. A věřím, že i příště bude radostně poskakovat, až se otevřou dveře k bazénu. A my tam půjdeme, protože potíže se mají překonávat. Taky už docela v pohodě snese pěnovou žížalu, na začátku se drží pěnového kruhu a společně s ostatními na přivítanou zpívá Kolo kolo mlýnský, což dřív nepřicházelo v úvahu. S plavací tetou si na rozloučenou v pohodě plácne. Takže nějaké pokroky tu jsou. Moje nervy posílí, že je po plavání opravdu unavený, takže mi dovolí si dostatečně dáchnout a nadopovat se kafem a čokoládou, než se pustíme do odpoledního programu. Mnohem více vysilující jsou pro mě teorie některých matek, které mají tendenci se k dění v bazénu posléze vyjadřovat a poskytovat nevyžádanou zpětnou vazbu. Jedna maminka si nás ale z neznámého důvodu oblíbila a říká, že její syn se vždycky rozbrečí proto, že slyší brečet ostatní, zvlášť Pepíčka, protože ten hrozně ječí. Náš Vítek je ale v pohodě, protože ten brečí v nějaké nezávadné tónině. No jako tur řve, ale tak jestli to nevadí, jsem jedině ráda. Dnes jsem si poprvé po plavání dala kafe přímo v bazénu a měla jsem chuť všechny matky pozvat na panáka. Naštěstí mě dnes nikdo nečastoval teorií, že to Vítek cítí ze mě (jako strach z vody), protože to už bych se vážně neudržela a toho panáka si objednala. Ne že bych byla zrovna akvabela, ale jestli měl někdo z naší rodiny na diplomu z plavání delfína, tak rozhodně já. Jedna matka, jejíž dítě zrovna v tu hodinu neřvalo (možná proto, že ho při hopsání na pěnové žížale pravidelně topila, aniž by tomu věnovala pozornost) svou teorii vyšperkovala odvážným tvrzením, že ona se do všeho vrhá a proto se to její dítě ničeho nebojí. Načež vrhla místo šipky takovýho placáka, že jsme z toho bazénu měli rázem málem brouzdaliště. No všechna čest, ale asi to i trochu bolelo, byl pak od podobných teorií chvíli klid. Každopádně až zas uvidím nějaký reklamní leták na kurzy plavání pro miminka, tak jim tam přimaluju ocásky a bublinky u zadečku. Ať si tu realitu tak nepřikrášlujou. A stejně, vana je vana.

Narozeninový...

...ten přece nesmí chybět. Takže kašlu na veškerý okolní chaos a ani ne čtrnáct dní po oslavné události činím zápis. Krása nádhera to byla, babiček a dědečků nepřeberné množství, takže jsme pro sichr týdny dopředu trénovali doma na nástěnce, jak se kdo jmenuje a ke komu patří. Mé velikášské představy o dortu Charlotte plném jahod se úderem jedné páteční listopadové půlnoci změnily v klasickou banánovo-jablečnou buchtu, obohacenou o piškoty a krém z lučiny, ale kupodivu narozdíl od Královského dortu od Ivety zmizel velmi rychle a jeho konzumace se obešla bez tradičních babiččiných průpovídek o reakci střev na přemíru čokolády. Vítek celkem poctivě věnoval pozornost všem dárkům, které mu byly předkládány, největší oblibě se však těšil ručně háčkovaný Vodník, který mě docela vyděsil, ale Vítek měl pro jeho opravdu velký nos pochopení a hned ho začal objímat. Další v pořadí byla speciální takzvaně rostoucí židlička, která se rázem proměnila v super průlezku, ze které se dají výborně házet záda, aniž by si jednoletý člověk vyrazil dech. Když jsem si však dovolila šáhnout na další jeho dar - keramického chlapečka držícího teploměr - dostal záchvat hysterie, kterému jsem doposud neporozuměla. Bohužel chlapečkovi po převozu domů upadla hlavička, tak je nyní na opětovném léčebném pobytu v Čejeticích, neb v naší domácnosti se nenachází dostatečné množství chemoprénu, léku pro rozbité keramické chlapečky. 

 Nedá se tak úplně říct, že by Vítek "utekl roku", ale od oslavy narozenin se jeho chůze stále zdokonaluje, takže v rámci naší výchovy ke skromnosti ho pod stromečkem bude čekat druhá část dárků k narozeninám a nové boty. K volbě obuvi bude samozřejmě přizván, jelikož se spoléhám na jeho zatím stále spíše krátkodobou paměť, proto předpokládám, že bude následně náležitě překvapen a zároveň, že mi je pak neomlátí o hlavu jako hrdina jednoho nejmenovaného českého filmu, který nás oblažuje každé Vánoce a ano, Mrazík to opravdu není. Doufám taky, že příští rok budou stále in narozeninové kelímky s Krtečkem, kterých se mi podařilo zakoupit větší než malé množství. Ale spíš bych sázela na Prasátko Peppu, jednak neodolatelně třepe nožičkama, když se směje, no a ten nenásilný výchovný rozměr, tomu se taky nedá odolat. Každopádně Víteček už není miminko a vím, že proces separace už začal dávno, ale když mě dneska vyloženě odstrčil ve stylu "Mami, já chci jít sám" a rozběhl se (no ne, dobře, přeháním, rozešel se poměrně sebejistým a jen mírně houpavým krokem) k dětem na hracím koberci, tak mi bylo jaksi smutno. Tak ještě nematuroval, ani ještě nebydlí s holkou, ale už se to blíží, strašně rychle se to blíží. 

Pvní zářijový (původně) a první říjnový (doopravdy)

... a doufám, že ne poslední. Vnímám tu časovou proláklinu mezi tímto a posledním příspěvkem. Není to vlastně ani tak proláklina jako spíš hora zážitků, pokroků, růstových spurtů, snězených banánů a triček, na kterých všechno ovoce světa vytváří krásné praníodolné obrazce. Přemýšlela jsem, jestli postupovat retrospektivně nebo jak to vlastně všechno zaznamenat, ale jelikož mi hapruje paměť a nic není staršího než včerejší zprávy, jedeme dál, výchozí rovná se aktuální stav.

Co se týče vývojových parametrů, drží se Vítek stále ve zlatém středu. Má přes devět kilo, navzdory všem pádům zatím stálý počet končetin, hlavu plnou čtyř zubů a neutuchající chuť k jídlu. Tipla bych si, že kdyby se ho někdo zeptal, co si sebou vezme na opuštěný ostrov, chtěl by klíče, telefon a chleba. Telefon je velká legrace, zvlášť když se z té krabičky ozývá třeba táta. Domluva pak sice není žádná, protože Vítek telefon zuřivě líbá a z druhé strany se ozývá ... přéésto jéé vždy kráálem šapitóóó (Poletíme), ale je to legrace. Je pravděpodobné, že kdyby Vítka někdo vyhodil z lodi, tak by na zmiňovaný osamělý ostrov doplaval, ale že by z toho byl dvakrát odvázaný, jak všechny děti, které se kření z reklamních plakátů na plavecké kurzy, to zas asi ne. Moje představa, že se spřátelíme s dětmi a matkami a společně u toho zrelaxujeme v teplé vodě, se rozpustila jako sůl vhozená do bazénu. Je pravda, že při osmé lekci už docházelo k vzájemným podpůrným interakcím, ale bylo to spíš výsledkem boje o přežití. Ale prý je naše skupinka velmi klidná, veselá, spolupracující, vykazující rychlé pokroky. Bodejť, když furt kroužíme po bazénu, potápíme děti jak na běžícím pásu a tancujeme na nějakých pěnových potvorách, které vzal Vítek na milost, aniž by řval jak tur, právě až na oné osmé lekci. Po každým plavání zblajznu oběd a tabulku čokolády k tomu. Ale zkusíme vydržet, třeba se vítr obrátí. Od září jsem se opět částečně zapojila do pracovního procesu, neb to dodává na sebedůvěře a psychické rovnováze a každá koruna na utracení v hračkárně dobrá, že. Vítek tak má tátu celý den pro sebe (co by za to jiní dali, tedy jiní v jiných rolích) a mě pak blaží, když večer slyším, že to bylo sice fajn, ale taky dost náročný a že se toho nedá moc stihnout při péči o dítě a jak já to vlastně dělám, že to tak všechno stíhám. Jojo chodit do práce je za odměnu. Možná tam zkusím psát blog. Mohlo by to být úspěšnější, než když se snažím čekat, až Vítek usne. Je totiž po tatínkovi zřejmě sova, což znamená, že s jeho večerkou o půl desáté nemám šanci ani dopít večerní víno, psát blog už je čirá fantazie. Tak dobrou, už je deset. 

¨¨ 

Prázdninové suvenýry

Tak jsme si z pobytu u babičky a dědy na Moravě přivezli jeden a půl zubu (Vítek), první zkušenost s rohlíkem (Vítek, tatínek by se obešel, ale u babičky se poslouchá babička), potřebu koupit autíčko/odrážedlo (máma), poznání, že cestovat vlakem je super, když jede člověk sám a nespěchá (táta). Do Vítkova pomyslného pohybového kalednáře musím zaznamenat spoustu milníků, například přechod z hlubokého kočáru na sportovní, lezení směrem dopředu a spoustu jiných horolezeckých úspěchů. Myslím, že se nám podařilo vidět největší kvantum rodinných příslušníků, jaké je možné za 14 dní sezvat na kafíčka, objezdit po oslavách, náhodou potkat nebo zorganizovat na výlet.

 Ač se Vítek cpe horem dolem, je pořád jako žížalka, takže oproti mladším vrstevníkům působí poněkud křehce. Když jsem se s tímto poznatkem svěřila v úterý panu doktorovi, začal svou obšírnou přednášku tím, že Vítek nikdy nebude snědý a hnědooký. Tak jsem si uvědomila, že to po něm opravdu nechci a že jsem vlastně hrozně ráda, že si vždycky bude moct jít přidat, to co mu chutná a nebude se cítit provinile, že tentokrát těch padesát lehů sedů u žebřin ošulil, případně v kolečku svých spolužáků tvrdit, že není tlustý, že mu jen tak divně narostly žebra. Naštěstí už sklízíme úspěchy jiných zahrádkářů, takže o zeleninu a ovoce není nouze a oceňujeme úspěchy našich molic, slimáků a jiných potvor, které dělají z naší zeleniny umělecká díla. Máme například řepu ala Výkřik od Edvarda Muncha nebo kedluby ala cokoliv od Dalího.

Kreativní hraní

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když se odhodlám vstoupit do toho velkého hračkářství, které máme nejblíž, objeví se nějaká překážka, která mi to naprosto neprůstřelně znemožní. Někdy úplně jednoduše zapomenu tam jít nebo zapomenu, že jsem tam něco chtěla. Dneska jsem pro jistotu zapomněla konstrukci kočárku, takže jsem Vítka v autosedačce dala na nákupní vozík. Na hračkárně je velká cedule, že tam vozíky nesmí. Takže jasný znamení. A přitom tam nechci žádnou kravinu, žádný tříhranný točidlo nebo spoustu barevných balónků (ty už máme), ale docela obyčejný kostky. Sice máme kostky z vláčku, který jsme podědili, ale ty jsou maličké a když z toho stavím komín, nemá to patřičný efekt při dopadu na plovoučku. Z balónků komín nepostavím, ale po vzoru nějaké chytré duše z internetu jsem využila zahálející plech na muffiny a pár jich do příslušných dírek umístila. U Vítka to mělo velký ohlas, né že by třídil balónky do řad podle barvy nebo je palačinkovým chvatem prohazoval do jiných přihrádek, ale šikovně  a s vervou tím plechem posunoval po podlaze tam a zpátky a upřímně doufám, že to paní spodní sousedku bavilo tak jako Vítka. Nedávno jsem s velkým překvapením zjistila, že ač máme kluka, nemáme doma jediný autíčko. Všecko napravila předevčírem teta, která přijela s epesní červenomodrou tatrovkou (velikost tak akorát do batohu Bořka Stavitele). Přijde mi na tom mimojiné hezké to, že výběr tatrovky pro ni byla výzva, jelikož oplývá dvěma slečnami a těm se tatrovky obvykle nekupují. Což je škoda, moje sestra si na tatrovce zlomila kliční kost, když jsme sjížděli takový sídlištní kopeček, takže pozor, ani holky se tatrovek nebojí. Moc velkou radost nám udělal zděděný pejsek, který se rozhodl Vítka naučit ty nejdůležitější anglické fráze s přístušným akcentem. Občas se přistihnu, jak říkám "pikabů aj sí jů" a Toma můžete zaslechnout, jak si prozpěvuje "abecedu teď už znám, příště budu zpívat sám". Vítek se zatím pouze raduje, že pejskovi svítí srdíčko, červené srdíčko, heart, red heart. Ještě větší ohlas ale vzbudil bubínek, který už Vítek drží zkušeně vertikálně a mlátí do něj zboku s jednou nohou připravenou k pochodu. Docela zaměstnává i plastové kuřátko na pidiklavíru, o jehož melodii Tom tvrdí, že je z rozhlasového zpracování Farmy zvířat. No nevím, jak se to stalo, když do toho obchodu skoro vůbec nechodím, ale už jsem naplnila druhý "box na hračky" jen to hvízdlo (doufám, že první box na hračky zvládl svou osobnostní proměnu z boxu na čistící prostředky bez následků na duši). Aktuálně je však nejlepší hra čeřit jakoukoliv vodní hladinu, plácat do stolu a podnikat různé akrobatické kousky hlavou dolů. Asi do toho obchodu ještě nějakou chvíli nepůjdu, nejlepší věci jsou zadarmo, jak se kdesi zpívá. Ale já vlastně potřebuju ty kostky. Já si chci postavit komín a nechat ho spadnout a pak znovu a znovu. A právě jsem si přišla na to, že místo touhy seznamovat Vítka se sílou gravitace ze mě mluví má pasivně agresivní část osobnosti, která se nedokáže asertivně vypořádat se sousedkou pravidelně vyhulující na balkóně. Hm, taky budeme potřebovat odrážedlo. 

Tento způsob trávení léta je...

... prostě super. Jestli si jako někdo myslí, že není o čem psát, nemůže být dál pravdy. Pravda ovšem je, že není čas. Vítek se nahodil na letní režim, takže mu příjde líto přijít o každou světlou hodinu dne a tudíž chodí spát tak kolem půl desáté, což pro mě znamená, že mám tak max třicet minut než taky zatáhnu záclonky. Pozitivně se to projevilo na klesající spotřebě vína, horší je to s těma všema věcma, který chci dělat, až dítě usne. Ty se prostě kupí a kupí, takže jestli některá babička či prababička očekává vyvolané fotky, musí počkat na zimu, třeba, nebo prostě na jindy. Z Vítka už se stává velký chlap. Poznám to podle toho, že když nakupuju ovoce a zeleninu na příkrmy, mohla bych klidně živit menší cirkus (nebo minimálně tu želvu, co někdo vypustil do pole a soused ji našel před barákem). Postupně se Vítkovi načítá vrozená míra empatie a tak nám v obtížných životních situacích nabízí zcela nezjištně svůj dudlík (třeba když Tom vstává do práce před osmou). A jeho krycí jméno by klidně mohlo být Vodouch nebo Ledovka, protože žádná voda není natolik studená nebo mokrá, aby se do ní nemohlo. Jedinou starost mi dělá ta brokolice, což je pro nás rodiče doslova rituální jídlo vymezující trvání našeho vztahu (letos jsme slavili již desátý Den Brokolice) a pro Vítka je to zatím jediná zelenina, která ho opravdu, ale opravdu nezaujala, a to jí i samotnou petržel. Tak snad se k nám časem přidá. Možná zkusím udělat malinovo-brokolicové pyré :)

Máme doma půlročáka

Tak jsme to dneska oslavili v plné parádě. Svíčka na pomyslném dortě je opravdu poloviční, i když asi jinak, než  by to člověk čekal. A byla to velká legrace. Sice nekouřím, ale při snaze o sfouknutí svíčky se mi udělaly až šikmé vrásky mezi očima, to jsem ani nevěděla, že jde, zřejmě kvalitní výrobek. Vše je samozřejmě velmi pečlivě zdokumentováno, včetně těch vrásek, Myslím, že na nedostatek láskyplných dotyků si Vítek rozhodně nemůže stěžovat a velmi rád je oplácí. Má pro tyto příležitosti pozoruhodný chvat, kdy doširoka otevře pusu, chytne mě velmi pevně jednou rukou za krkavici, druhou ideálně za vlasy v těch místech, kde jsou jemňounké a opravdu to bolí, když se za ně tahá, pak se přisaje tam, kde mu to zrovna vyjde, a intenzivně mastí tou pusou zleva doprava. Je to miláček. Na půl roce zvládá vše, co by člověk od takového mimina čekal, krásně se řechtá (nejvtipnější slovo dneška je budliky budliky, málem mě to stálo čistý tričko, ale už mám postřeh), je k zulíbání, a člověk se musí smát, když se rozčiluje nad nějakou strašně velkou nespravedlností, jako že třeba lžička s řepou nemíří do pusy tak rychle, jak by si představoval. Jo jo všem nevěřícím Tomášům - Vítek jí řepu, petržel, celer, slupne i mrkev s bramborou a květák, prokládá to švestkama, meruňkama a jahodama, sem tam jablko a banán, alergie nula, chuť k jídlu sto. Strávník je to zkušený, zeď v kuchyni by mohla vyprávět. Jediná překážka se zatím objevila v podobě brokolikce (ano, bylo to přesně jako z toho filmu V hlavě), ale na tom zapracujeme. Nějak jsem se zařekla, že nebudu vyrábět takové ty fotky dítěte umazaného od jídla od hlavy k patě, nepřijde mi to roztomilé, ani nemám chuť Vítka takto vyzdobeného veřejně vystavovat, ale včera mi to málem nedalo, vypadal včetně audiodoprodukce jako nenasytná zombie, co právě zabořila hlavu do něčích střev. Je to vážně miláček. Zkušeně se koulí z břicha na záda a zpět, ale jen když se mu chce - jak jinak. Takže když přijdete na návštěvu, pravděpodobně neudělá ani ň. Možná dá dvě tři krabí tempa na podlaze, ale žádnej zpátečník to rozhodně není. Krásně se rozvykládává, zapíská si, nebo začne s tím svým něněněněně, když se mu něco nelíbí. Člověk si ho může udobřit, když z něj začne dělat letadlo, lechtat ho na nožičkách nebo dělat kuk. Mě ještě velmi spolehlivě funguje, když si před ním čistím zuby. Je to, jak už jsem říkala, miláček. 

Dobrý holub na místě činu

Je toho spousta, co se vypráví o Tomově dětství. Například o jeho zálibě v spaní, která byla zhusta podporována čerstvým vzduchem na Chloumku, kde s rodiči do jednoho roku svého života bydlel. Tedy on spíš hlavně spal. Na samotě u lesa. Né že by to byl Jára Cimrman, ale shodou okolností kolem té chaloupky, respektive haciendy, vede naučná stezka Chlum. Moc pěkná procházka to je, pokud máte sportovní kočár a někoho, kdo vytlačí ten kočár do ohromnýho strku. A v té chaloupce na samotě u lesa bydlí praprateta s praprastrýcem a mají moc dobrý kafe a jablečnou buchtu. Málem mě sice vyhodili, protože si mysleli, že jsem od Svědků Jehovových (ano, byli jsme návštěva neohlášená a tudíž velmi překvapivá a překvapující), ale nakonec z toho bylo fajn posezení pod kaštanem. No a Vítek má fotku z místa, tam co jeho tatínek aspoň jednou určitě zabral a spal. 

První vysokohorská turistika

Myslím, že se stoupající teplotou je potřeba si připomenout dny chladnější, a není tomu dávno, co jsme je zažívali. My se například vypravili na prvomájový prodloužený víkend do Krkonoš a zažili jsme teda všechno počasí světa. V jeden den. Během jedné tůry. Naštěstí jsme to nepodcenili a můžeme s jistotou tvrdit, že koupě terénního vozu páně Vítka se vyplatila. Taky jsme nešli moc daleko. No a taky tam bylo dostatek hospod. A pomocí důmyslně zasukované šňůrky od bobů jsme mu ani nevyklepali mozeček z hlavičky (néé, neměl ji omotanou kolem hlavičky, ale byla dost důležitá při zabezpečení autosedačky :) ). Prostě super akce, na které jsme pěstovali blahobyt a dobré vztahy s faunou i flórou viz. foto.  

p.s. ten černý pasažér vzadu neustále vystupoval za jízdy

p.s.s. a ten s tím placatým nosem a netopýříma ušima je hotový canisterapeut

p.s.s.s. když se v naší rodině bude hlasovat o tom, zda pořídit psa, tipla bych si, že to bude minimálně dva proti jednomu ve prospěch koupě

p.s.s.s.s. a jo, dyť mi vlastně máme kočky :) 

Tak je to tu!

Hehe, kolik takových "takjetotů" asi ještě bude? Každopádně v tomhle figuruje plastová lžička, hrníček se čtyřlístkama a spousta spousta mrkve. No vlastně napoprvé jen šest koleček, ale když jsem je honila tyčovým mixérem po kuchyni, tak mi jich přišlo až příliš mnoho. Po poradě se zkušenějšími jsem zjistila, že jich naopak bylo příliš málo, když jsou totiž kolečka mrkve ve větším stádu, nemají tendenci utíkat a houfně se sunou pod nůž tyčáku. Samozřejmě jsem dle nedostižných nápadotvorných vzorů naplnila nádobu na kostky ledu a dala vše zamrazit. Třeba nás ta mrkev jednou zachrání před nějakou nepředvídatelnou katastrofou. Opakovaně jsem nastudovala všechny postupy, jak začít s příkrmy, několikrát to odsunula vlivem vrozené pohodlnosti a tendenci dělat jen to, co je opravdu potřeba, pak znova nastudovala, opět zjistila, že se mi do toho ještě nechce, no a pak už Vítek vypadal opravdu překvapeně, že se ho ta akce u stolu zase netýká, tak jsme s ukončeným pátým měsícem šlápli do pedálů (pro některé příliš brzy, pro jiné už skoro pozdě, ale není snad víc názorů než na to, kdy začít jíst mrkev, jak to ta mrkev dělá, že je tak kontroverzní?) V návodech se píše, že se má začít jednou až dvěma lžičkami, tak to se nám úplně nepovedlo a napodruhé jsem už musela misku s mrkví schovat, protože to přece nejde - být až tak moc mimo tabulky a ještě si to užívat. Pravda je, že večer byl Vítek akční, jako bych mu do mrkve nasypala vrchovatou lžíci cukru, ale to jsem opravdu, opravdu neudělala. Nepochybně to však byl velký zážitek, který musel zpracovat i na podvědomé úrovni, pravděpodobně jsme to s tím množstvím přeci jen přehnali, předpokládám, že ho o půl druhé v noci vzbudil sen o prnásledování velkou plyšovou mrkví. Takže kromě první mrkvičky máme i první noc, kdy jsem fakt musela vstát a věnovat se noční gymnastice na balóně. Naštěstí jen krátce, protože ten balón hrozně vrže. Takže huráá mrkev! 

Všednodenní radosti

Zrovna když jsem přemýšlela, jak těžké je psát zajímavě o obyčejných věcech, málem jsem se udusila sušenkou. Nakonec to odneslo Vítkovo čerstvě převlečené body a "kojící" polštář (nic takového nemáme, je to jen polštár ze sedačky, který byl povýšen do této obdivbudící kategorie) a mě napadá, že to asi bylo znamení. Akorát ještě nevím čeho. Pravda je, že jsem dlouho nic nenapsala, páč jsme neustále v poklusu, i když vlastně nic zvláštního neděláme. Jojojo absolvovali jsme další víkend v Ludslávkách, kde už dům začíná praskat ve švech a když se jako rodina chceme najíst všichni najednou, někdo musí za dveře (není to forma trestu, a myslím, že vyvolení si to na verandě v klidu a tichu docela obstojně užívali, my v kuchyni jsme jen snili o špuntech do uší). Tak to by se dalo brát jako výkon. Taky jsme zvládli zbavit jedny sousedy různého dětského haraburdí, takže máme v kuchyni obrovskou jídelní židličku s pultíkem a ve sklepě kočár, co se s ním dá běhat nebo ho připojit ke kolu. Nevím sice přesně, kdo bude dané činnosti provádět, ale něco takového se prostě mít musí, když máte dítě. Někteří taková vozítka například vůbec neprodávají, i když už je nepotřebují a nechávají si je na důchod pro vnoučata. Z toho jasně vyplývá, jak výhodnou investici jsme učinili. Akorát si nejsem jistá, jestli máme ten samý typ vozítka, vlastně si jsem docela jistá, že ten náš asi nebude tak dokonalý, soudě podle výrazu pána v cykloservisu, když jsem mu zodpověděla jeho dvě otázky (Kolik jste za něj dali? Aha, a jak je to starý?). Vítek prožíval své první Velikonoce po chlapsku, především díky tatárku, který měl od dědečka, akorát jsem v jednu chvíli měla podezření, že mu tatárek pustí v těle kořeny, jak důkladně jej zaléval a z pusy jej vyndal jen občas a nerad. Při poslední návštěvě dětské poradny mi pan doktor sliboval "ještě jednou se uvidíme a už můžete vařit mrkvičku" no a zas to setkání o týden posunul, tak nevím, asi se pustíme do vyvařování bez jeho požehnání, protože kdo se má pořád dívat na ty oči jako baterky, kdykoliv si dávám něco do pusy. Vítek už se totiž dost důkladně seznámil se svou lžičkou a už by si na ni asi rád něco naložil. Po vzoru sestřenky a mnoha pozitivních recenzích jsem zakoupila takzvanou krmící síťku a doufám, že si Vítek bude moct užívat plodů zahrádky (nebo spíš zahrádek, z té naší toho asi až tolik nedostane, jsme pěstitelé experimentátoři a podle toho to většinou vypadá) a já se nebudu bát, že se zadusí. Než jsem si přečetla recenze na tu síťku, tak mě teda nenapadlo, že by se mohl zadusit jahodou, ale já mám dost malou představivost, co se katastrof týče. Co se výrazně proměňuje, tak je vztah Vítka a koček, míra zájmu se oboustranně zvyšuje, Vítek si na nich začal cvičit jemnou motoriku, akorát to musím jistit válečkem z ikea, protože jeho hlazení je kombinace kladiva a klíšťového úchopu, takže mu v dlaničce zůstává spousta chlupů. Kočky to kupodivu nijak nevyvádí z konceptu, asi ho ve své blahosklonnosti povýšily na nový kartáč se zabudovaným masážním strojkem. Prostě máme se fajn a vzkvétáme (to je královské my, žádný mateřský plurál :) ) 

 O hrací deku je stále velký zájem

 Ke sportovním výkonům jsme připraveni, 

A  ať nám vlajou vlasy!

Rýmička

Nevím, co mi na to řeknou přátelé systemičtí terapeuté, ale opět jsme oslavili Vítkovo čtyřměsíční jubileum malou nemocí. Tentokrát měl ale rýmičku Vítek, což byla dosud věc nevídaná. Musím se přiznat, že tu první noc, kdy začal fňukat, což nikdy předtím v noci nedělal, jsem málem potřebovala papírový pytlík na zahnání panické ataky. Jakmile to denní hodina a moje hrdnost matky-co-vše-zvládne-sama dovolily, vyslala jsem volání o pomoc jak na stranu lehké alternativy, tak klasických a osvědčených přístupů. Došlé tipy jsem zkombinovala, pověřila babičku vykoupením lékárny, nasadila šátek a dostatek čokolády na obalení nervů a jala se s rýmičkou bojovat. Vítek to sledoval dá se říct s odstupem, protože si sám naordinoval prostě jen delší spaní, během kterého zaznívalo takové bublavé pochrupování, ale vypadal vcelku spokojeně. Nebudu nikoho zatěžovat nechutnými detaily s odsávačkou, i když mě to vlastně přišlo zábavné, takový lov duchů, no nicméně rýmička je zažehnána, všichni jsme to přežili a pořád platí, že když chci Vítka ve vteřině rozesmát, začnu dělat "hepčík" a okamžitě se dostaví úsměv od ucha k uchu zvolna přecházející v tak roztomilý záchvat smíchu, že mu nejde odolat. Kdyby někdo potřeboval trochu mořské vody, tak se stavte, máme zásoby na malý bazén. Vítkovým prvním příkrmem ze lžičky se stala homeopatická cukrová voda, nevím, co v tom je, jak to funguje, ale pomohlo to zázračně, tak se ptát nebudu, placebo efekt je známá a ověřená věc a to mi aktuálně stačí. Potvrdilo se, že Vítek má k těm sedmi kilům, pan doktor byl z Vítka nadšen, a já z pana doktora, protože se mnou mluvil, jak kdyby mi právě s radostí uděloval cenu Matka roku. Myslím, že důkladný výběr lékařského personálu se tentokrát velmi osvědčil. Chvíli jsme sice hledali společnou řeč, protože když se ptal, jestli si Vítek cucá palec, tak jeden mluvil o ruce, druhý o noze, no nakonec z toho Vítek vyšel jako velmi obratný chlapec (cucání palce na ruce mi trochu dělá starosti, protože podle autorky knihy Slzy raného dětství bych cenu Matka roku určitě nedostala, Vítek si cucá palec, dudlík, deku, když má hlad, nepohrdne ani mým tílkem, kdežto k jeho akrobatickým kouskům zahrnujícím cucání palce u nohy obdivuhodně vzhlížím a trochu závidím, tu mrštnost samozřejmě). No ale největší odměnu za prožité strasti (tímto děkuji všem, kteří je se mnou sdíleli, i těm, kteří svými rýmami přispěli k obohacení naší rodinné imunity - myšleno pozitivně a bez ironie) jsem si užila včera. Vítek se totiž naprosto vědomě, za plného bdění a v aktivní fázi dne přitulil. První náznak proběhl už ve čtvrtek, ale to jsem přičítala únavě a že se spíš tak nějak sesunul. Ale nene, včera to bylo naprosto nezaměnitelné přitulení. To je tak krásné!!! Ještě, že je ta puberta daleko a budu si to moct nějakou dobu užívat. 

U nás v zoo

Do Vítka se snažím vtisknout lásku ke zvířatům od útlého dětství. Máme k tomu výborné podmínky jak na domácím hřišti, tak v případě hostování. Protože se stávám posedlá Vítkovými mírami a ačkoliv je neznám, všude tvrdím, že už má k sedmi kilům, nově se jeho délka dá měřit na psí hlavy (jeden a čvrt hlavy v případě, že jste chtěli psa a vyšlo na vás tele). Kočky už pomalu začíná registrovat, když kolem něj projdou, z čehož si dělám naděje, že ho jednou jejich pronásledování dostatečně zabaví, abych si v klidu mohla dát o kafíčko a tabulku čokolády navíc s blaženým pocitem, že investice do těch chlupatých potvor se vyplatila a konečně jsou i užitečné. Větší zvířectvo (cokoliv, co zabírá víc místa než Vítkovo zorné pole) jde zatím mimo nás, stejně tak zatím neprudím Vítka zvuky zvířat, ale myslím, že jednou budeme mít problém rozlišit psa a poníka. 

Týden před čtvrtým měsícem

Pan doktor z neobjasněných důvodů odvolal naše středeční setkání, takže Vítkovy reálné míry a váhy, nezatížené nějakým experimentem obsahujícím zvířata, zůstávají záhadou. Pomaličku se protahuje doba, kdy Vítek vydrží bez jídla ( měřeno v jednotkách vodohodin na plavečáku nebo rychlostí, kterou vzniká mikádo z unavených vlasů po lopatky). A taky se mu dostává hojného spánku na čerstvém vzduchu, během kterého rodiče rozjeli svůj projekt "vyvýšené záhonky". No vlastně to byl původně spíš můj projekt, kterým jsem Tomovi tak nějak infikovala jeho bio-eko-smýšlení a asi aby zahnal můj stesk po domově, jal se utratit spoustu peněz za prkna (nikoliv fošny, ani desky) a hranolky (nikoliv hranoly nebo kůly), ze kterých vznikla krásná, čtyřmetrová, zahradní truhla, která je aktuálně plná větví a epesního hnoje, a ze které budou vyrůstat ty nejlepší mrkvičky do dětských příkrmů (až se ten hnůj dostatečně proleží samozřejmě, takže příští rok, takže to s těma příkrmama tak úplně nevychází, ale mrkev člověk jí pořád, ne?). Kromě pěstování zeleniny může takový vyvýšený záhonek sloužit jako výborná mnemotechnická pomůcka a záznamník historických událostí např. Vítek se narodil tu zimu před vyvýšeným záhonkem, případně lze použít jako takový ten metr pro děti, akorát že zářezy neděláte do futer ale do prken (po nějaké době se musí měřený objekt měřit naležato, ale to se Vítka zatím netýká). Už se moc těším, až s Vítkem zasadíme první hrášek a budeme pozorovat, jak roste. Akorát mu k tomu budeme muset ještě postavit malou rozhlednu a koupit dětský triedr, aby na ten hrášek viděl, protože se nám ty záhonky povedlo vyvýšit opravdu dost, ani já se bez štokrlete neobejdu (tady se tomu říká schůdky, což je možná výstižnější, ale ne tak libozvučné).  

Vítek a vymodlené dítě

Z různých stran ke mně doléhá názor, že Vítek je vymodlené dítě. Není. Vítek je velmi chtěné a velmi milované dítě, ale vymodlené není. Vítek je jako když si každý den kupujete suchý rohlík a víte, že si i zítra půjdete koupit suchý rohlík, ale najednou vám místo suchého rohlíku přistane bavorský vdoleček s extra porcí povidel. Jako když víte, že se zázraky dějí a možná i znáte někoho, kdo ve sportce vyhrál dvě stovky a i to těm lidem přejete, ale nemyslíte si, že by se to mohlo někdy stát vám. A najednou máte milion nebo dva. Vymodlené bylo naše první dítě, pro které jsme toho udělali opravdu hodně, za sebe můžu říct, že jsem šla za hranici toho, co jsem nějakou dobu předtím považovala za správné, v souladu se mnou a s přírodou, s nějakým svým duchovním přesvědčením. Ale to dítě z nějakého důvodu nemohlo přijít na svět. Pojmenovali jsme ho Teodor, znamená to boží dar. O tom dítěti by se s trochou představivosti dalo říct, že bylo vymodlené. Je pro mě velkou otázkou, jak bychom se k němu chovali, jak bychom dokázali tu vymodlenost přetavit ve výchovu k zodpovědnosti, samostatnosti, k tomu aby mělo rádo nejen sebe ale i druhé, abychom mu neumetali cestičku a nekřivili charakter jen proto, že jsme na něj tak dlouho čekali. Jsem ráda, že to s Vítkem můžeme mít jinak. A přála bych si (a hlavně jemu), aby i ostatní lidé, kteří ho mají rádi, se na něj dokázali dívat jako na normálního kluka, který potřebuje lásku a hranice. 

Jak roste? 

V den Vítkových tříměsíčních narozenin jsme zakoupili bublinky a první knihu. Narozeniny jsme však oslavili jako rodiče s hadrem na hlavě, ne že bysme to s těma bublinkama tak přeháněli, ale že nás schvátila nějaká horečnatá potvora, která vyžadovala studené zábaly (nechci psát viróza, protože  by mi nikdo nevěřil, že jsme nepili alkohol, a když napíšu chřipka, tak to některé pobouří, protože je to nadužívaný termín a navíc ji může diagnostikovat jen lékař). Vítek si tak v klidu ležel v posteli mezi náma, legraci si zajišťoval sám a své jubileum oslavil velkým pokladem do plínky. Imunitu má fakt skvělou, protože kolem něj se může smrkat, frkat, kašlat jak o dušu a jeho to nechává v klidu, maximálně si roztomile  kýchne a ještě se tomu zasměje. Zajímavé je, že kýchá v páru, asi aby to žádné nosní dírce nebylo líto. 

Když jsem balila věci na další prázdniny, zjistila jsem, že Vítka asi hodně zalívám nebo že mi v pračce řádí nějaký skřítek zodpovědný za nenadálé srážení rukávů. Ono je vůbec umění určit, které oblečení mu zrovna bude, to že je někde napsáno 74 neznamená, že to bude stejně dlouhé nebo široké, velikost tři až šest měsíců může také znamenat ledacos. Samozřejmě bych mohla najít krejčovský metr a přeměřit ho, ale to by si Vítkův tatínek mohl špatně vyložit (jako že se chystám něco udělat s tou hromadou věcí na zašití). Housenka, která má na bříšku čísla do šedesáti už Vítkovi nesahá ani po kotníky, a v teplákové soupravě od babičky se znaky českočínského přátelství na kolenou už vesele skotačí, ačkoliv jsem si myslela, že mu bude tak někdy napřesrok. Zato overal z Lídlu by si mohl uvázat ke kličce u okna a v pohodě se vytratit někam na bigbeat (bydlíme ve druhém patře). Váhu jsem ale zjistila celkem přesně, experimentálně, metodou test - retest, a je to více než 6,6 kg, což je váha jednoho živého, emočně vyprahlého a tudíž mazlivého, rezavého kocoura. V úterý jdeme navštívit pana doktora, aby si pánové opět příjemně pohovořili nad zobáčkem injekční stříkačky, tak dáme vědět, jak moc se mé pozorování shoduje s objektivními daty. Každopádně se budu chlubit už dámám v čekárně, jak si Vítek v poloze na bříšku přitáhne hračku, jak posiluje břišáky, že bude mít za chvíli pekáč pěkně vykynutých buchet, jak říká gléé, héll, help, helga a při troše fantazie i hanííí a jak už by skoro odešel, kdyby v sobě pelíšek pro miminka (na kočky je to moc hlasitý) neměl tolik těch poťápaných kuliček (to odezírám z toho, jak se u toho rozčiluje). Určitě tam nebudu jediná bláznivá :)

Prorodinné aktivity

Dlouhodobě promýšlím koncept Vítkova fotoalba, co všechno tam kromě fotek budu připisovat, přilepovat a přizdobovat. Máme úžasné bio eko fotoalbum z českého papírnictví, při jehož výrobě nezemřel určitě žádný orangutan. V truhle zemřelého vojína, co jsem dostala k jedněm Vánocům mám tolik scrapbookového materiálu, že když se nám v budoucnu narodí holčička, dostane to věnem a bude dost za vodou. Nicméně když jsem po Tomovi chtěla, abychom nějaké fotky z té miliardy, co už máme, vybrali, tak mi oznámil, že žádná není dost repre, abychom si ji mohli dát i do rámečku na chodbu, který tam visí nachystaný už tak dobře přes rok. To byla voda na můj mlýn a nově nalezený rezervoár exhibicionismu, který ve mě vyvěrá od té doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, takže se fotím, kudy chodím. Na těhotenské focení jsme měli na doporučení kolegyni z bývalé práce, fotky máme krásné, ale bylo docela umění se domluvit, kdy se potkáme a asi se jí naše fotky hodně líbily, protože nám je docela dlouhou dobu nechtěla vůbec dát (nejdřív moc práce, pak pokažený telefon, ve kterém na mě měla kontakty, ačkoliv jsme si spolu mailovaly, pak nějaký zdržovačky na poště, no myslela jsem si, že to celé spláchla do záchodu a nechce se k tomu přiznat, nakonec ale fotky dorazily a řekla bych, že není zač se stydět, tak nevím, asi osud nebo to chtěla dělat napínavý). Nyní jsme povolali posily ze zálohy, zjistili jsme totiž, že už vlastně jednu holku profesionálku fotografku v rodině máme. A tak jsme se v neděli fotili. Sousedi asi mají spíš za to, že jsme stěhovali nábytek, případně hodně důkladně uklízeli. Není jednoduché nalézt v našem bytě jednu volnou zeď.    

Celé to bylo samozřejmě hlavně kvůli Vítkovi, ale největší modelka byl Tom, asi třikrát si měnil frizúru, nakonec si vlasy umyl úplně a pro jistotu se navoněl. Bohužel jsme zjistili, že naše milované a za jiných okolností (když sjelo z výroby, když nemělo roztržený potah a ohořelé rukojeti) velmi ladné houpací křeslo není až tak fotogenické, jak by se mohlo zdát a tudíž když na něm Tom zaujal velmi seriózní terapeutický posed i pohled, výsledná fotka připomínala reklamní kampaň na Konto Bariéry, případně Centrum Paraple. Na mých fotkách určených k profesnímu zviditelní zase vůbec, ale vůbec, ale opravdu vůbec není znát fakt, že jsem několik let nosila rovnátka. Ale já se stejně hned tak do práce nechystám. No každopádně Vítek má spoustu krásných fotek, takových těch klasických nahatých, z tohoto soudku i několik velmi odvážných, které možná neukážeme ani jemu, potom milion takových těch "máma se směje, táta se dívá jinam, Vítek není přes dudlík vidět" až po několikero detailních záběrů ruky v ruce. No a taky úsměv už není žádná paní Kolombová, žádný asi zázrak, o kterém máma s nadšením vypráví, ale nikdo ho dosud nespatřil, máme ho tam. Samozřejmě to chtělo trochu opiček a tanečků a přitom já tam nejsem vůbec vidět, ale tak to ty mámy asi mají ne, že jsou jako back office head manager, ne? Nebo prostě podpora ze zadních lavic.

Týden před třetím měsícem

Od začátku tvrdím, že se Vítek narodil na šťastné planetě, nebo pod šťastnou hvězdou, no prostě že je ztělesněním optimismu a pohody. Nejen že se na něm zatím negativně neprojevil počet absolvovaných ultrazvuků provázených suchým humorem pana gynekologa ("větší hlavu má, ale hydrocefalus to není, hihi"), předběhnutost vlastní matky, která chtěla rodit o čtrnáct dní dřív a tak rodila téměř o čtrnáct dní později, a vůbec všechny pokusy o kontaktní rodičovství jako "šup hlavičku pod vodičku", kdy se z něj snažíme udělat obojživelníka. Ještě navíc je to týpek, který si dokáže udlěat legraci sám ze sebe. Jakmile se narodil, studovala jsem s velkým zájmem horoskop, ze kterého Vítek vychází jako Střelená Opice (když se smíchá ten náš s tím čínským) a řekla bych, že jo. Nejen, že ho rozesměje jeho vlastní kýchnutí, ale první záchvat smíchu dostal v průběhu úklidu prostoru pod jeho druhou bradou. Byla to ohromná legrace s velkým dopadem, nesmějte se něčemu, co může být zvonění andělských zvonů i škytání travní sekačky, která nechce nastartovat. Akorát se, potvůrka, s tím úsměvem od ucha k uchu ještě nechce fotit, tak se budete muset přijít podívat. Tolik k milníkům třetího měsíce. Jo a jinak má přes šest kilo, první dávku očkování zvládl naprosto bez potíží, chutná mu a spí dobře. Jdu si vymalovat diplom. 

Rodinné rituály

Z prázdnin jsme už samozřejmě dávno doma. Myslím, že Vítek musel mít po návratu pocit, že ohluchnul, že má oblečení vycpané vatou nebo že je nějak jinak zvláštně izolovaný od okolního světa, takové tu máme ticho. Tak snad jako obvykle zvládne přechod z jedné situace do druhé se svou vrozenou bravurou, nesbalí si kufírek jako že by šel zpátky k babičce a ještě tu s námi nějakou chvíli vydrží. Minimálně do dalších prázdnin, které nebudou později než za měsíc.

V Ludslávkách a jejich blízkém okolí jsme toho absolvovali spoustu. Mimojiné i jeden rodinný rituál, o kterém je možná již záhodno říct, že je starobylý. Má minimálně dvacet let, spíš víc, a odehrává se, když se ne každý týden, tak minimálně 49x do roka. Říká se mu „Kafíčko“, ale taky by se mu někdy mohlo říkat „Snídáme šampaňské“ nebo „Klidně seďte, my už máme navařeno“ případně „Ženský, běžte už domů.“ Ano, je to rituál v podstatě dámský, ale někteří pánové se k němu rádi přidávají. Nyní byl přidán i Vítek a nejen on. Došlo i na tradiční focení dětí přibližně podobného data narození v jedné postýlce. Vítku a Same pardon, neměli jsme k dispozici dvojici koedukovanou, takže jste tam prostě dva chlapi. Takže až budeme na oslavě vašich pětatřicátých narozenin vzpomínat, že to není tak dávno, co jste spolu leželi v jedné postýlce, doufám, že nám dolijete šampaňské a budete rádi, že nás tam máte. Měli bychom založeno na další hezký rituál.  

Vítek a naše kočice

Znáte takové ty přípravné manévry rodičů, kteří se snaží prvorozeným šetrně sdělit, že přísun pozornosti se omezí na nezbytné provozní minimum a že pokud bude chtít vážně zaujmout, musí přijít s něčím extra, protože máloco přebije takové to malé růžovoučké boubelaté voňavé miminko, které se tak nádherně rozesměje, když na něj uděláte kuk a neptá se pořád proč a kdy už tam budem. Někde jsem slyšela, že když chceme pochopit pocity dětí, kterým se narodí sourozenec, máme si představit sebe v situaci, kdy si partner přivede do společné domácnosti druhou ženu s tím, že si určitě budeme výborně rozumnět a můžeme si spolu hrát. A že nás má rád obě :) No a teď zkuste něco takového vysvětlit kočce. To by možná ještě šlo, ale co kocour a ještě navíc Heřman. Jenže kočka je pořád kočka, ač se jí člověk snaží personifikovat sebevíc, takže když jsme s Vítkem přijeli z porodnice, slavnostně překročili práh a začali s představováním, projevily naše kočky asi tolik zájmu jako o dvě hodiny staré krmení. Spíš je zajímalo, jestli jim něco nasypu do misky, což jsem si samozřjemě přeložila jako "chybělas nám, nikdo se o nás tak dobře nepostará." Chudinky moje malý. 

Trochu zajímavější situace byla, když se Vítek rozplakal, když svůj hlasový projev pořádně osolil, řekla bych, že bez přikrašlování bylo možné v Heřmánkově tváři/tlamě/hlavě (nebo co to normálně kočky mají) číst velké zděšení, ale spíš ve stylu "proboha, vypněte ten kravál" než "miminko je nešťastné." Už jsou to téměř tři měsíce, co si na sebe ti tři zvykají a zatím nedošlo k žádným velkým kolizím, neprojevila se žádná smrtelná alergická reakce ani jednoho v tomto trojúhleníku a rozhodně se nedá říct, že by se někdo z těch tří nechal upozadit. No popravdě Vítek kočkám zatím věnoval asi dva pětivteřinové soustředěné pohledy, a trochu Cheyenne namasíroval záda, když kopal nožičkama a ona prostě nevyužila své možnosti volby odejít kamkoliv jinam. Ale asi to přece jen bude mezi kočkama trochu podobné jako mezi lidma, protože zatímco Heřmánek náš nový přírůstek pouze blahosklonně přehlíží, Cheyenne ho oňufává a je mnohem kontaktnější, ráda by se i přitulila a zahřála, ale to se jí vždycky snažím vysvětlit, že Vítek už jednu mámu má a že nás ta postel taky pojme jen omezené množství. A ona je to holka chápavá, jak už my ženy býváme, a v klidu se přesune do uvolněné postýlky a asi pro jistotu to zahřívá tam.

Nemůžu si pomoct, ale úplně cítím tu vlnu zděšení, ale možná jsou to jen mé pocity viny zasunuté někde hluboko v podvědomí. Kočka a v posteli u dítěte? No to si snad dělá.... Jojojo je to tak. Jak už všichni víte z předchozích příspěvků, tak jsme všichni v bezpečí a chránění. Krom toho jsou kočky i já vyšetřené na toxoplazmózu, odčervené (to teda jen kočky, i když jsme nedávno doma přemýšleli o aplikaci moučné kůry proti parazitům), s oblibou po bytě lítám s desinfekcí a v žádném případě nevyrážím do boje bez věrného přítele - válečku z Ikei (ani nebyl v Dtestu, a stejně je nejvíc nejlepší). Dá to práci a stejně se nikdy nepodaří udržet domácnost zcela nechlupatou, a přiznejme si to, stávají se i horší nehody, ale zatím jsem o udušení dítěte kočičím chlupem nikde nic nečetla a střevní chřipku má občas každý a taky se kvůli tomu lidi nestěhujou z domu. A hlavně na ten úklid nejsem sama. Vemte si, že kočka třičtvrtě dne prospí a zbylou časovou dotaci minimálně z poloviny využivá k mytí jak individuálnímu tak skupinovému. No a protože už místo toho, abych psala o Vítkovi, obhajuju, že doma nemáme bordel, i když máme dvě kočky, tak končím. Každopádně věřím, že žít s tímhletím zvěrstvem pod jednou střechou má i pro dítě přidanou hodnotu a pozitivně se to projeví minimálně na jeho imunitě, když už ne ve vztahu ke zvířatům. Vždyť ti sourozenci se nakonec taky mají většinou rádi. Jsem zvědavá, jestli to zpětně ocení i Vítek, protože třeba na hrací dece je u nás fakt nátřesk a je lepší si místo rezervovat předem. 

Po kom to dítě je?

Zjistila jsem, že kolem mateřství  a témat s tím souvisejících se hrají různé komunikační hry. První taková hra, když se okolí dozví, že je žena těhotná, by se dala nazvat "A necháte si to říct?", čímž se většinou myslí, jestli si rodiče dopředu nechají odhalit, zda budou nakupovat spíš do modra nebo spíš do růžova, protože jiných barevných kombinací dětského sortimentu bývá poskrovnu. K mé velké radosti se docela rozjela hnědá, což je zajimavé u takové zemité barvy, že se probojovala k něčemu tak andělskému. Další hra je samozřejmě "A jméno už máte?" Dřív jsem si myslela, že to je otázka, kterou člověk nemůže nic zkazit. Že je přece nemístné ptát se na frekvenci zvracení, na otoky, na to, z čeho mají strach, že tohle je taková docela bezpečná otázka vyjadřující zájem a zároveň nezacházející do žádných velkých intimností. No po osobní zkušenosti můžu říct, že horší otázky není. Ale ona za to sama o sobě nemůže. Ten můj pocit, že je taková nezáludná a vlastně hrozně fajn, má asi víc lidí, a tak když se vás někdo několikrát za den zeptá, jak se to bude jmenovat, na mysl se vkrádá představa syčího papiňáku z kresleného seriálu a kočce a myši. Zvlášť když vás nejmenovaný empatický člověk potká třeba za dva dny na to a zas mu to nedá se nezeptat. O komunikační hře "Tak co, ještě ses nerozpadla?" se nebudu zmiňovat, neb její neblahé tóny ve mně stále doznívají. No a máme tu aktuální hru "Je úplně celý ... " Tři tečky jsou zde na místě, protože odpověď se často dost různí. Zajímavé je, že strana nevěsty v dítěti zásadně vidí stranu ženicha a naopak. Nevím, jestli to má nějaký důvod z hlediska evoluce nebo jsme rarita, nicméně Tomův táta ve Vítkovi vidí podobu mého táty, teta Maruška zase říká, že je to celý děda z Čejetic (Tomův táta). Babička Mcelská (Tomova) zachovává v tomto ohledu postoj mediátora  - "Dopoledne bych řekla, že to byla celá Hanička, ale teď se mi zdá, že je to celý Tomáš" (ano, byli jsme tam přes oběd a byl moc dobrý, to je mimochodem na mateřské vůbec moc fajn, že mi furt někdo obstarává obědy :) ) Pro změnu moje babička Kurovská zas tak empatická nebyla, když se na mě podívala a tak jakoby soustrastně pronesla "Většinou jsou kluci podobní na maminky, ale tady nevím, nevím." Tak si vyberte. Každopádně je to krásný kluk a je náš.

Jak spíte? 

Z četnosti dotazů na aktuální kvalitu našeho spánku (dotaz dostávám ponejvíce v množném čísle) mám za to, že je to věc velmi důležitá. Takže pro ty, které to zajímá a pro Vítka, aby věděl, co říct v budoucnu svému psychoanalytikovi, daseinanalytikovi nebo někomu, koho to bude taky zajímat - spíme dobře. Momentálně Vítek uléhá ke své večeři, ze které zvolna přejde do spacího režimu, kolem osmé hodiny, takže mi ponechává dostatek času na relaxaci a sklenku červeného, o které i pan profesor Matějíček prý tvrdil, že je pro kojící matky velmi prospěšná (zajímal by mě jeho názor na ty tabulky čokolády, oříšky a ajrkoňak pro slečinky, ale to mu nebudeme řikat.) Ukládám ho zásadně ve stabilizované poloze, protože nutit ho k říhání, když se mu zrovna něco hezkého zdá, mi přijde neslušné. Dříve se kolem jedenácté budil hladem, teď už vydrží do jedné až druhé hodiny po půnoci. Pak jsou to takové plus mínus dvouhodinové intervaly spánku a hladu. Občas se mi stihne zdát i nějaký sen. Vítek od narození spí u mě v posteli nebo v mé blízkosti (máme díky šikovnému dědečkovi postýlku na míru s minimálním mřížovím a v podstatě volně přecházející do naší postele), což se podle mě velmi pozitivně odrazilo právě v kvalitě našeho spánku. Budím se pár vteřin před jeho prvním hladovým zavrněním a on nemá potřebu dlouhosáhle hlasitě vysvětlovat celému baráku, co se zrovna děje u nás v ložnici. Evidentně nemá to společné spaní neblahý vliv ani na jeho režim a vnímání hranic, protože ty intervaly skutečně dodržuje s obdivuhodnou přesností a když se nají, tak se prostě od své mateřské lodi odpojí a hotovo. Pravdou je, že musím bojovat se spánkem, protože je velmi snadné usnout a vyhnout se tak vědomému kojení, ale na rozdíl od kojení na křesle v obýváku mi Vítek nemá kam spadnout, když svůj boj prohraju, což se prostě občas stane. K Vítkovým zvykům v intervalu od čtyř do šesti patří provozovat takové cvičení, kope nožičkama, občas si zašermuje, no a prdí (proto to asi všechno dělá, kluk jeden šikovná, chytrá). Takže to někdy skončí viz. foto číslo dvě. 

A jestli mi nevěříte, že spíme dobře, tak si zavolejte do zařízení specializujícího se na drogově závislou mládež Cesta Řevnice, protože i tam se divili, jak je ten náš táta odpočatý, na vlastní oči to viděli.  

Předporodní střípky I. 

Není žádným tajemstvím, že jsme dlouho po dítěti jen toužili a žádné nepřicházelo. Abychom tu touhu naplnili, podnikali jsme všelijaké věci, některé racionální, některé hraniční a některé asi úplně mimo. Potkali jsme díky tomu řadu odborníků na téma početí. Je to zajímavá skupina lidí, ve které najdete, kromě lékařů různých specializací, např. experty na čínskou medicínu, fyzioterapeuty, výživové poradce, vědmy, kartářky, šamany, paranoidní schizofreniky, kteří věří, že všechno zlo pochází z rajčat (ale prý léčil i Jágra) a tak různě. Legrace je, že za spoustu peněz dostanete ještě víc balastu, než jste si přinesli. Jak si poradit s větou, že dítě si vybírá rodiče, když vás si žádné dítě ne a ne vybrat? A že západní medicína všechno ví, všechno zná, ale pro vás žádnou odpověď nemá. A je to všechno o psychice, jestli náhodou nevíte o nějakém dobrém psychologovi (málokdy mám chuť někoho nakopnout do zadku, ale tahle věta ve mně probouzí netušené). Ačkoliv to může znít jako klišé, důležité je, že jsme to spolu všechno zvládli, na některé návštěvy budeme vzpomínat s humorem, některé byly obohacující a nutily k zamyšlení, kvůli některým už dlouho praktikujeme teplé snídaně a kvůli některým zamáčkneme slzu v oku. A nejlepší na tom je, že to dobře dopadlo i když nikdo neví proč, jak to. Ale to je vlastně úplně jedno.

                                                     

Vysněná mateřská dovolená

Takhle nějak jsem si to představovala. Sbalím sebe a dítě, v ideálním případě i manžela, ale ne nezbytně :) a hurá někam na prázdniny, jak se říká u nás v rodině, když se k někomu nakvartýrujete a máte servis narvané lednice a láskyplné péče. Naše první "prázdniny" probíhají samozřejmě v Ludslávkách u našich. Mamka v sobotu ráno vystřelila jak Fitipaldi a tradičně v devět už byla v Plazích závěje nezávěje, ledovka neledovka. Tak jsme to po svačince obrátili a vyrazili zase zpět do Ludslávek, abychom stihli oslavu narozenin. Je potřeba říct, že Vítek je jedináček, žije s námi dvěma od přírody klidnýma povahama, na okraji vesnice, takže ačkoliv mu čas od času Tom pustí do ouška náležitě nahlas Krucipusk s dvěma tečkama nad u a kočky občas zařvou, že už mají zase hlad, Vítek je v podstatě zvyklý na poměrně tichou domácnost. Tady ho s moravskou bodrostí přivítali děda, tety a strýcové, bratranci a sestřenice, pes domácí i venkovní. Kozy a koně slyšet nebylo. Myslím, že to pro něj musel být zajímavý zážitek, ten pelmel hlasů, vůní a doteků, které k němu směřovaly. Občas jsme si šli odpočinout do pokoje, trochu jsme to odhlučnili šátkem, ale myslím, že adaptace proběhla zdařile. No a kdyby neproběhla, měl další den, pondělí, úterý i středu na zvykání si, protože jsme šli z návštěvy do návštěvy. Jak říkala teta Kačka, bude to vyjímečný muž, bude mít rád rodinná setkávání. Tak uvidíme. Ale jako správný chlap si umí říct, co chce a nenechá se rušit. V úterý v pět odpoledne zalehl a vstával s úsměvem až druhý den v osm (o jídlo se ale samozřejmě ošidit nenechal). Návštěvu na sebe nechal jen koukat. V průběhu týdne se ale naplno projevil fakt, že chřipkové prázdniny ve Zlínském kraji mají naději na úspěch, takže návštěv nám ubývá, ale my si to i tak užíváme, protože jsme v bezpečí a chránění, jak říká tetička Bronička.

Jak to všechno začalo

Měla jsem spoustu energie, chutí a nápadů, jak psát tenhle blog a hlavně - proč ho psát. Máme rodinu a kamarády tak různě po světě a chtěla jsem, aby všichni včetně NĚJ měli možnost být v kontaktu, vědět o sobě, neztratit se a mít kde navázat. Když vás bude zajímat, jak se má a já zrovna nebudu brát telefon... Když budete mít volnou chvíli a budete ji s námi chtít sdílet v tichu... Když budeme mít potřebu vytroubit do světa, jaké máme zázračné dítě a co všechno dokáže... Když ho jednou bude zajímat, proč mu někdo říká Vítku a někdo třeba Lachlane... Napadala mě spousta vtipných poznámek a zajímavých postřehů. Ano, to bylo ten týden, kdy se Vítek narodil, vlastně to bylo už tu noc, kdy jsem mohla skály lámat a ohýbat železné obruče. Spal a spal a já si říkala času dost. Vítkovi jsou dnes přesně dva měsíce. Právě spí a vím, že když nechytnu příležitost za pačesy teď, tak pak už možná nikdy. A já vám chci o něm tolik říct. Asi už to nebude chronologicky, asi už si nevzpomenu na všechny neuvěřitelně vtipné postřehy z počátků mateřství, ale dejme tomu šanci. A budu ráda, když to budete komentovat, ptát se, psát, co vás k tomu napadá.