Rodinné rituály

Z prázdnin jsme už samozřejmě dávno doma. Myslím, že Vítek musel mít po návratu pocit, že ohluchnul, že má oblečení vycpané vatou nebo že je nějak jinak zvláštně izolovaný od okolního světa, takové tu máme ticho. Tak snad jako obvykle zvládne přechod z jedné situace do druhé se svou vrozenou bravurou, nesbalí si kufírek jako že by šel zpátky k babičce a ještě tu s námi nějakou chvíli vydrží. Minimálně do dalších prázdnin, které nebudou později než za měsíc.

V Ludslávkách a jejich blízkém okolí jsme toho absolvovali spoustu. Mimojiné i jeden rodinný rituál, o kterém je možná již záhodno říct, že je starobylý. Má minimálně dvacet let, spíš víc, a odehrává se, když se ne každý týden, tak minimálně 49x do roka. Říká se mu „Kafíčko“, ale taky by se mu někdy mohlo říkat „Snídáme šampaňské“ nebo „Klidně seďte, my už máme navařeno“ případně „Ženský, běžte už domů.“ Ano, je to rituál v podstatě dámský, ale někteří pánové se k němu rádi přidávají. Nyní byl přidán i Vítek a nejen on. Došlo i na tradiční focení dětí přibližně podobného data narození v jedné postýlce. Vítku a Same pardon, neměli jsme k dispozici dvojici koedukovanou, takže jste tam prostě dva chlapi. Takže až budeme na oslavě vašich pětatřicátých narozenin vzpomínat, že to není tak dávno, co jste spolu leželi v jedné postýlce, doufám, že nám dolijete šampaňské a budete rádi, že nás tam máte. Měli bychom založeno na další hezký rituál.