Vítek a vymodlené dítě

Z různých stran ke mně doléhá názor, že Vítek je vymodlené dítě. Není. Vítek je velmi chtěné a velmi milované dítě, ale vymodlené není. Vítek je jako když si každý den kupujete suchý rohlík a víte, že si i zítra půjdete koupit suchý rohlík, ale najednou vám místo suchého rohlíku přistane bavorský vdoleček s extra porcí povidel. Jako když víte, že se zázraky dějí a možná i znáte někoho, kdo ve sportce vyhrál dvě stovky a i to těm lidem přejete, ale nemyslíte si, že by se to mohlo někdy stát vám. A najednou máte milion nebo dva. Vymodlené bylo naše první dítě, pro které jsme toho udělali opravdu hodně, za sebe můžu říct, že jsem šla za hranici toho, co jsem nějakou dobu předtím považovala za správné, v souladu se mnou a s přírodou, s nějakým svým duchovním přesvědčením. Ale to dítě z nějakého důvodu nemohlo přijít na svět. Pojmenovali jsme ho Teodor, znamená to boží dar. O tom dítěti by se s trochou představivosti dalo říct, že bylo vymodlené. Je pro mě velkou otázkou, jak bychom se k němu chovali, jak bychom dokázali tu vymodlenost přetavit ve výchovu k zodpovědnosti, samostatnosti, k tomu aby mělo rádo nejen sebe ale i druhé, abychom mu neumetali cestičku a nekřivili charakter jen proto, že jsme na něj tak dlouho čekali. Jsem ráda, že to s Vítkem můžeme mít jinak. A přála bych si (a hlavně jemu), aby i ostatní lidé, kteří ho mají rádi, se na něj dokázali dívat jako na normálního kluka, který potřebuje lásku a hranice.