Pvní zářijový (původně) a první říjnový (doopravdy)

... a doufám, že ne poslední. Vnímám tu časovou proláklinu mezi tímto a posledním příspěvkem. Není to vlastně ani tak proláklina jako spíš hora zážitků, pokroků, růstových spurtů, snězených banánů a triček, na kterých všechno ovoce světa vytváří krásné praníodolné obrazce. Přemýšlela jsem, jestli postupovat retrospektivně nebo jak to vlastně všechno zaznamenat, ale jelikož mi hapruje paměť a nic není staršího než včerejší zprávy, jedeme dál, výchozí rovná se aktuální stav.

Co se týče vývojových parametrů, drží se Vítek stále ve zlatém středu. Má přes devět kilo, navzdory všem pádům zatím stálý počet končetin, hlavu plnou čtyř zubů a neutuchající chuť k jídlu. Tipla bych si, že kdyby se ho někdo zeptal, co si sebou vezme na opuštěný ostrov, chtěl by klíče, telefon a chleba. Telefon je velká legrace, zvlášť když se z té krabičky ozývá třeba táta. Domluva pak sice není žádná, protože Vítek telefon zuřivě líbá a z druhé strany se ozývá ... přéésto jéé vždy kráálem šapitóóó (Poletíme), ale je to legrace. Je pravděpodobné, že kdyby Vítka někdo vyhodil z lodi, tak by na zmiňovaný osamělý ostrov doplaval, ale že by z toho byl dvakrát odvázaný, jak všechny děti, které se kření z reklamních plakátů na plavecké kurzy, to zas asi ne. Moje představa, že se spřátelíme s dětmi a matkami a společně u toho zrelaxujeme v teplé vodě, se rozpustila jako sůl vhozená do bazénu. Je pravda, že při osmé lekci už docházelo k vzájemným podpůrným interakcím, ale bylo to spíš výsledkem boje o přežití. Ale prý je naše skupinka velmi klidná, veselá, spolupracující, vykazující rychlé pokroky. Bodejť, když furt kroužíme po bazénu, potápíme děti jak na běžícím pásu a tancujeme na nějakých pěnových potvorách, které vzal Vítek na milost, aniž by řval jak tur, právě až na oné osmé lekci. Po každým plavání zblajznu oběd a tabulku čokolády k tomu. Ale zkusíme vydržet, třeba se vítr obrátí. Od září jsem se opět částečně zapojila do pracovního procesu, neb to dodává na sebedůvěře a psychické rovnováze a každá koruna na utracení v hračkárně dobrá, že. Vítek tak má tátu celý den pro sebe (co by za to jiní dali, tedy jiní v jiných rolích) a mě pak blaží, když večer slyším, že to bylo sice fajn, ale taky dost náročný a že se toho nedá moc stihnout při péči o dítě a jak já to vlastně dělám, že to tak všechno stíhám. Jojo chodit do práce je za odměnu. Možná tam zkusím psát blog. Mohlo by to být úspěšnější, než když se snažím čekat, až Vítek usne. Je totiž po tatínkovi zřejmě sova, což znamená, že s jeho večerkou o půl desáté nemám šanci ani dopít večerní víno, psát blog už je čirá fantazie. Tak dobrou, už je deset. 

¨¨