Všednodenní radosti

Zrovna když jsem přemýšlela, jak těžké je psát zajímavě o obyčejných věcech, málem jsem se udusila sušenkou. Nakonec to odneslo Vítkovo čerstvě převlečené body a "kojící" polštář (nic takového nemáme, je to jen polštár ze sedačky, který byl povýšen do této obdivbudící kategorie) a mě napadá, že to asi bylo znamení. Akorát ještě nevím čeho. Pravda je, že jsem dlouho nic nenapsala, páč jsme neustále v poklusu, i když vlastně nic zvláštního neděláme. Jojojo absolvovali jsme další víkend v Ludslávkách, kde už dům začíná praskat ve švech a když se jako rodina chceme najíst všichni najednou, někdo musí za dveře (není to forma trestu, a myslím, že vyvolení si to na verandě v klidu a tichu docela obstojně užívali, my v kuchyni jsme jen snili o špuntech do uší). Tak to by se dalo brát jako výkon. Taky jsme zvládli zbavit jedny sousedy různého dětského haraburdí, takže máme v kuchyni obrovskou jídelní židličku s pultíkem a ve sklepě kočár, co se s ním dá běhat nebo ho připojit ke kolu. Nevím sice přesně, kdo bude dané činnosti provádět, ale něco takového se prostě mít musí, když máte dítě. Někteří taková vozítka například vůbec neprodávají, i když už je nepotřebují a nechávají si je na důchod pro vnoučata. Z toho jasně vyplývá, jak výhodnou investici jsme učinili. Akorát si nejsem jistá, jestli máme ten samý typ vozítka, vlastně si jsem docela jistá, že ten náš asi nebude tak dokonalý, soudě podle výrazu pána v cykloservisu, když jsem mu zodpověděla jeho dvě otázky (Kolik jste za něj dali? Aha, a jak je to starý?). Vítek prožíval své první Velikonoce po chlapsku, především díky tatárku, který měl od dědečka, akorát jsem v jednu chvíli měla podezření, že mu tatárek pustí v těle kořeny, jak důkladně jej zaléval a z pusy jej vyndal jen občas a nerad. Při poslední návštěvě dětské poradny mi pan doktor sliboval "ještě jednou se uvidíme a už můžete vařit mrkvičku" no a zas to setkání o týden posunul, tak nevím, asi se pustíme do vyvařování bez jeho požehnání, protože kdo se má pořád dívat na ty oči jako baterky, kdykoliv si dávám něco do pusy. Vítek už se totiž dost důkladně seznámil se svou lžičkou a už by si na ni asi rád něco naložil. Po vzoru sestřenky a mnoha pozitivních recenzích jsem zakoupila takzvanou krmící síťku a doufám, že si Vítek bude moct užívat plodů zahrádky (nebo spíš zahrádek, z té naší toho asi až tolik nedostane, jsme pěstitelé experimentátoři a podle toho to většinou vypadá) a já se nebudu bát, že se zadusí. Než jsem si přečetla recenze na tu síťku, tak mě teda nenapadlo, že by se mohl zadusit jahodou, ale já mám dost malou představivost, co se katastrof týče. Co se výrazně proměňuje, tak je vztah Vítka a koček, míra zájmu se oboustranně zvyšuje, Vítek si na nich začal cvičit jemnou motoriku, akorát to musím jistit válečkem z ikea, protože jeho hlazení je kombinace kladiva a klíšťového úchopu, takže mu v dlaničce zůstává spousta chlupů. Kočky to kupodivu nijak nevyvádí z konceptu, asi ho ve své blahosklonnosti povýšily na nový kartáč se zabudovaným masážním strojkem. Prostě máme se fajn a vzkvétáme (to je královské my, žádný mateřský plurál :) ) 

 O hrací deku je stále velký zájem

 Ke sportovním výkonům jsme připraveni, 

A  ať nám vlajou vlasy!