Rýmička

Nevím, co mi na to řeknou přátelé systemičtí terapeuté, ale opět jsme oslavili Vítkovo čtyřměsíční jubileum malou nemocí. Tentokrát měl ale rýmičku Vítek, což byla dosud věc nevídaná. Musím se přiznat, že tu první noc, kdy začal fňukat, což nikdy předtím v noci nedělal, jsem málem potřebovala papírový pytlík na zahnání panické ataky. Jakmile to denní hodina a moje hrdnost matky-co-vše-zvládne-sama dovolily, vyslala jsem volání o pomoc jak na stranu lehké alternativy, tak klasických a osvědčených přístupů. Došlé tipy jsem zkombinovala, pověřila babičku vykoupením lékárny, nasadila šátek a dostatek čokolády na obalení nervů a jala se s rýmičkou bojovat. Vítek to sledoval dá se říct s odstupem, protože si sám naordinoval prostě jen delší spaní, během kterého zaznívalo takové bublavé pochrupování, ale vypadal vcelku spokojeně. Nebudu nikoho zatěžovat nechutnými detaily s odsávačkou, i když mě to vlastně přišlo zábavné, takový lov duchů, no nicméně rýmička je zažehnána, všichni jsme to přežili a pořád platí, že když chci Vítka ve vteřině rozesmát, začnu dělat "hepčík" a okamžitě se dostaví úsměv od ucha k uchu zvolna přecházející v tak roztomilý záchvat smíchu, že mu nejde odolat. Kdyby někdo potřeboval trochu mořské vody, tak se stavte, máme zásoby na malý bazén. Vítkovým prvním příkrmem ze lžičky se stala homeopatická cukrová voda, nevím, co v tom je, jak to funguje, ale pomohlo to zázračně, tak se ptát nebudu, placebo efekt je známá a ověřená věc a to mi aktuálně stačí. Potvrdilo se, že Vítek má k těm sedmi kilům, pan doktor byl z Vítka nadšen, a já z pana doktora, protože se mnou mluvil, jak kdyby mi právě s radostí uděloval cenu Matka roku. Myslím, že důkladný výběr lékařského personálu se tentokrát velmi osvědčil. Chvíli jsme sice hledali společnou řeč, protože když se ptal, jestli si Vítek cucá palec, tak jeden mluvil o ruce, druhý o noze, no nakonec z toho Vítek vyšel jako velmi obratný chlapec (cucání palce na ruce mi trochu dělá starosti, protože podle autorky knihy Slzy raného dětství bych cenu Matka roku určitě nedostala, Vítek si cucá palec, dudlík, deku, když má hlad, nepohrdne ani mým tílkem, kdežto k jeho akrobatickým kouskům zahrnujícím cucání palce u nohy obdivuhodně vzhlížím a trochu závidím, tu mrštnost samozřejmě). No ale největší odměnu za prožité strasti (tímto děkuji všem, kteří je se mnou sdíleli, i těm, kteří svými rýmami přispěli k obohacení naší rodinné imunity - myšleno pozitivně a bez ironie) jsem si užila včera. Vítek se totiž naprosto vědomě, za plného bdění a v aktivní fázi dne přitulil. První náznak proběhl už ve čtvrtek, ale to jsem přičítala únavě a že se spíš tak nějak sesunul. Ale nene, včera to bylo naprosto nezaměnitelné přitulení. To je tak krásné!!! Ještě, že je ta puberta daleko a budu si to moct nějakou dobu užívat.