U nás v zoo

Do Vítka se snažím vtisknout lásku ke zvířatům od útlého dětství. Máme k tomu výborné podmínky jak na domácím hřišti, tak v případě hostování. Protože se stávám posedlá Vítkovými mírami a ačkoliv je neznám, všude tvrdím, že už má k sedmi kilům, nově se jeho délka dá měřit na psí hlavy (jeden a čvrt hlavy v případě, že jste chtěli psa a vyšlo na vás tele). Kočky už pomalu začíná registrovat, když kolem něj projdou, z čehož si dělám naděje, že ho jednou jejich pronásledování dostatečně zabaví, abych si v klidu mohla dát o kafíčko a tabulku čokolády navíc s blaženým pocitem, že investice do těch chlupatých potvor se vyplatila a konečně jsou i užitečné. Větší zvířectvo (cokoliv, co zabírá víc místa než Vítkovo zorné pole) jde zatím mimo nás, stejně tak zatím neprudím Vítka zvuky zvířat, ale myslím, že jednou budeme mít problém rozlišit psa a poníka.