Prorodinné aktivity

Dlouhodobě promýšlím koncept Vítkova fotoalba, co všechno tam kromě fotek budu připisovat, přilepovat a přizdobovat. Máme úžasné bio eko fotoalbum z českého papírnictví, při jehož výrobě nezemřel určitě žádný orangutan. V truhle zemřelého vojína, co jsem dostala k jedněm Vánocům mám tolik scrapbookového materiálu, že když se nám v budoucnu narodí holčička, dostane to věnem a bude dost za vodou. Nicméně když jsem po Tomovi chtěla, abychom nějaké fotky z té miliardy, co už máme, vybrali, tak mi oznámil, že žádná není dost repre, abychom si ji mohli dát i do rámečku na chodbu, který tam visí nachystaný už tak dobře přes rok. To byla voda na můj mlýn a nově nalezený rezervoár exhibicionismu, který ve mě vyvěrá od té doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, takže se fotím, kudy chodím. Na těhotenské focení jsme měli na doporučení kolegyni z bývalé práce, fotky máme krásné, ale bylo docela umění se domluvit, kdy se potkáme a asi se jí naše fotky hodně líbily, protože nám je docela dlouhou dobu nechtěla vůbec dát (nejdřív moc práce, pak pokažený telefon, ve kterém na mě měla kontakty, ačkoliv jsme si spolu mailovaly, pak nějaký zdržovačky na poště, no myslela jsem si, že to celé spláchla do záchodu a nechce se k tomu přiznat, nakonec ale fotky dorazily a řekla bych, že není zač se stydět, tak nevím, asi osud nebo to chtěla dělat napínavý). Nyní jsme povolali posily ze zálohy, zjistili jsme totiž, že už vlastně jednu holku profesionálku fotografku v rodině máme. A tak jsme se v neděli fotili. Sousedi asi mají spíš za to, že jsme stěhovali nábytek, případně hodně důkladně uklízeli. Není jednoduché nalézt v našem bytě jednu volnou zeď.    

Celé to bylo samozřejmě hlavně kvůli Vítkovi, ale největší modelka byl Tom, asi třikrát si měnil frizúru, nakonec si vlasy umyl úplně a pro jistotu se navoněl. Bohužel jsme zjistili, že naše milované a za jiných okolností (když sjelo z výroby, když nemělo roztržený potah a ohořelé rukojeti) velmi ladné houpací křeslo není až tak fotogenické, jak by se mohlo zdát a tudíž když na něm Tom zaujal velmi seriózní terapeutický posed i pohled, výsledná fotka připomínala reklamní kampaň na Konto Bariéry, případně Centrum Paraple. Na mých fotkách určených k profesnímu zviditelní zase vůbec, ale vůbec, ale opravdu vůbec není znát fakt, že jsem několik let nosila rovnátka. Ale já se stejně hned tak do práce nechystám. No každopádně Vítek má spoustu krásných fotek, takových těch klasických nahatých, z tohoto soudku i několik velmi odvážných, které možná neukážeme ani jemu, potom milion takových těch "máma se směje, táta se dívá jinam, Vítek není přes dudlík vidět" až po několikero detailních záběrů ruky v ruce. No a taky úsměv už není žádná paní Kolombová, žádný asi zázrak, o kterém máma s nadšením vypráví, ale nikdo ho dosud nespatřil, máme ho tam. Samozřejmě to chtělo trochu opiček a tanečků a přitom já tam nejsem vůbec vidět, ale tak to ty mámy asi mají ne, že jsou jako back office head manager, ne? Nebo prostě podpora ze zadních lavic.