Zájmová činnost

Už jsem se párkrát zmiňovala o tom, jak to má Vítek s vodou. Možná se ale hodí využít toho, že se dnes po kompletně prořvané hodině plavání propadl do ozdravného spánku, ve kterém setrvává už dobře třetí hodinu a jelikož už mám uklizeno, uvařeno a nachystáno na pečení, nemám žádnou výmluvu, proč u toho psaní nesedět. Důležité je říct, že Vítek má vodu rád. Opravdu rád. Vždycky, když otevřeme dveře k bazénu, tak se celý rozzáří a třepe nožičkama. Když se díváme, jak frekventanti a frekventantky lekce probíhající před tou naší vesele skáčí z pontónu, uznale pokyvuje hlavou a ukazuje, že on taky. Když si poprvé ponoří ploutvičky do slané vody, slastně hýká. No a pak to začne. Zas nebudu přehánět. Většinou "to" začíná až v druhé půlce hodiny, kdy se po Vítkovi chce, aby zůstal na takové té pěnové podložce, já se asi o metr posunu dál a chci, aby skočil za mnou. Když skáče z boku bazénu, nemá s tím vůbec žádnou potíž. Ale tyhle pěnové potvory. Nedej bože, když má přelézt most z takových pěnových potvor. No to jsem se asi zbláznila, ne?! Kdyby v té chvíli měl někdo pouze audiozáznam, tak jsem úplně jasně matka topící dítě nějakou velmi zákeřnou metodou. Načež se rozpláčí všechny citlivější kusy v naší plavecké partě a po zbytek hodiny je vymalováno. Už to bývalo lepší, jednou dokonce celou vodohodinu zvládl s úsměvem na tváři a ještě se ho mohla dotknout i plavací teta. Dnes tedy rozhodně ne. Nicméně jakmile se schovají ty pěnové potvory, nastolí se rozlučkový rituál, je Vítek opět spokojené a usměvavé miminko, jak ho známe a v tom bazénu by si klidně ještě chvíli plaval. A věřím, že i příště bude radostně poskakovat, až se otevřou dveře k bazénu. A my tam půjdeme, protože potíže se mají překonávat. Taky už docela v pohodě snese pěnovou žížalu, na začátku se drží pěnového kruhu a společně s ostatními na přivítanou zpívá Kolo kolo mlýnský, což dřív nepřicházelo v úvahu. S plavací tetou si na rozloučenou v pohodě plácne. Takže nějaké pokroky tu jsou. Moje nervy posílí, že je po plavání opravdu unavený, takže mi dovolí si dostatečně dáchnout a nadopovat se kafem a čokoládou, než se pustíme do odpoledního programu. Mnohem více vysilující jsou pro mě teorie některých matek, které mají tendenci se k dění v bazénu posléze vyjadřovat a poskytovat nevyžádanou zpětnou vazbu. Jedna maminka si nás ale z neznámého důvodu oblíbila a říká, že její syn se vždycky rozbrečí proto, že slyší brečet ostatní, zvlášť Pepíčka, protože ten hrozně ječí. Náš Vítek je ale v pohodě, protože ten brečí v nějaké nezávadné tónině. No jako tur řve, ale tak jestli to nevadí, jsem jedině ráda. Dnes jsem si poprvé po plavání dala kafe přímo v bazénu a měla jsem chuť všechny matky pozvat na panáka. Naštěstí mě dnes nikdo nečastoval teorií, že to Vítek cítí ze mě (jako strach z vody), protože to už bych se vážně neudržela a toho panáka si objednala. Ne že bych byla zrovna akvabela, ale jestli měl někdo z naší rodiny na diplomu z plavání delfína, tak rozhodně já. Jedna matka, jejíž dítě zrovna v tu hodinu neřvalo (možná proto, že ho při hopsání na pěnové žížale pravidelně topila, aniž by tomu věnovala pozornost) svou teorii vyšperkovala odvážným tvrzením, že ona se do všeho vrhá a proto se to její dítě ničeho nebojí. Načež vrhla místo šipky takovýho placáka, že jsme z toho bazénu měli rázem málem brouzdaliště. No všechna čest, ale asi to i trochu bolelo, byl pak od podobných teorií chvíli klid. Každopádně až zas uvidím nějaký reklamní leták na kurzy plavání pro miminka, tak jim tam přimaluju ocásky a bublinky u zadečku. Ať si tu realitu tak nepřikrášlujou. A stejně, vana je vana.