Vítek a naše kočice

Znáte takové ty přípravné manévry rodičů, kteří se snaží prvorozeným šetrně sdělit, že přísun pozornosti se omezí na nezbytné provozní minimum a že pokud bude chtít vážně zaujmout, musí přijít s něčím extra, protože máloco přebije takové to malé růžovoučké boubelaté voňavé miminko, které se tak nádherně rozesměje, když na něj uděláte kuk a neptá se pořád proč a kdy už tam budem. Někde jsem slyšela, že když chceme pochopit pocity dětí, kterým se narodí sourozenec, máme si představit sebe v situaci, kdy si partner přivede do společné domácnosti druhou ženu s tím, že si určitě budeme výborně rozumnět a můžeme si spolu hrát. A že nás má rád obě :) No a teď zkuste něco takového vysvětlit kočce. To by možná ještě šlo, ale co kocour a ještě navíc Heřman. Jenže kočka je pořád kočka, ač se jí člověk snaží personifikovat sebevíc, takže když jsme s Vítkem přijeli z porodnice, slavnostně překročili práh a začali s představováním, projevily naše kočky asi tolik zájmu jako o dvě hodiny staré krmení. Spíš je zajímalo, jestli jim něco nasypu do misky, což jsem si samozřjemě přeložila jako "chybělas nám, nikdo se o nás tak dobře nepostará." Chudinky moje malý. 

Trochu zajímavější situace byla, když se Vítek rozplakal, když svůj hlasový projev pořádně osolil, řekla bych, že bez přikrašlování bylo možné v Heřmánkově tváři/tlamě/hlavě (nebo co to normálně kočky mají) číst velké zděšení, ale spíš ve stylu "proboha, vypněte ten kravál" než "miminko je nešťastné." Už jsou to téměř tři měsíce, co si na sebe ti tři zvykají a zatím nedošlo k žádným velkým kolizím, neprojevila se žádná smrtelná alergická reakce ani jednoho v tomto trojúhleníku a rozhodně se nedá říct, že by se někdo z těch tří nechal upozadit. No popravdě Vítek kočkám zatím věnoval asi dva pětivteřinové soustředěné pohledy, a trochu Cheyenne namasíroval záda, když kopal nožičkama a ona prostě nevyužila své možnosti volby odejít kamkoliv jinam. Ale asi to přece jen bude mezi kočkama trochu podobné jako mezi lidma, protože zatímco Heřmánek náš nový přírůstek pouze blahosklonně přehlíží, Cheyenne ho oňufává a je mnohem kontaktnější, ráda by se i přitulila a zahřála, ale to se jí vždycky snažím vysvětlit, že Vítek už jednu mámu má a že nás ta postel taky pojme jen omezené množství. A ona je to holka chápavá, jak už my ženy býváme, a v klidu se přesune do uvolněné postýlky a asi pro jistotu to zahřívá tam.

Nemůžu si pomoct, ale úplně cítím tu vlnu zděšení, ale možná jsou to jen mé pocity viny zasunuté někde hluboko v podvědomí. Kočka a v posteli u dítěte? No to si snad dělá.... Jojojo je to tak. Jak už všichni víte z předchozích příspěvků, tak jsme všichni v bezpečí a chránění. Krom toho jsou kočky i já vyšetřené na toxoplazmózu, odčervené (to teda jen kočky, i když jsme nedávno doma přemýšleli o aplikaci moučné kůry proti parazitům), s oblibou po bytě lítám s desinfekcí a v žádném případě nevyrážím do boje bez věrného přítele - válečku z Ikei (ani nebyl v Dtestu, a stejně je nejvíc nejlepší). Dá to práci a stejně se nikdy nepodaří udržet domácnost zcela nechlupatou, a přiznejme si to, stávají se i horší nehody, ale zatím jsem o udušení dítěte kočičím chlupem nikde nic nečetla a střevní chřipku má občas každý a taky se kvůli tomu lidi nestěhujou z domu. A hlavně na ten úklid nejsem sama. Vemte si, že kočka třičtvrtě dne prospí a zbylou časovou dotaci minimálně z poloviny využivá k mytí jak individuálnímu tak skupinovému. No a protože už místo toho, abych psala o Vítkovi, obhajuju, že doma nemáme bordel, i když máme dvě kočky, tak končím. Každopádně věřím, že žít s tímhletím zvěrstvem pod jednou střechou má i pro dítě přidanou hodnotu a pozitivně se to projeví minimálně na jeho imunitě, když už ne ve vztahu ke zvířatům. Vždyť ti sourozenci se nakonec taky mají většinou rádi. Jsem zvědavá, jestli to zpětně ocení i Vítek, protože třeba na hrací dece je u nás fakt nátřesk a je lepší si místo rezervovat předem.