Prázdninové suvenýry

Tak jsme si z pobytu u babičky a dědy na Moravě přivezli jeden a půl zubu (Vítek), první zkušenost s rohlíkem (Vítek, tatínek by se obešel, ale u babičky se poslouchá babička), potřebu koupit autíčko/odrážedlo (máma), poznání, že cestovat vlakem je super, když jede člověk sám a nespěchá (táta). Do Vítkova pomyslného pohybového kalednáře musím zaznamenat spoustu milníků, například přechod z hlubokého kočáru na sportovní, lezení směrem dopředu a spoustu jiných horolezeckých úspěchů. Myslím, že se nám podařilo vidět největší kvantum rodinných příslušníků, jaké je možné za 14 dní sezvat na kafíčka, objezdit po oslavách, náhodou potkat nebo zorganizovat na výlet.

 Ač se Vítek cpe horem dolem, je pořád jako žížalka, takže oproti mladším vrstevníkům působí poněkud křehce. Když jsem se s tímto poznatkem svěřila v úterý panu doktorovi, začal svou obšírnou přednášku tím, že Vítek nikdy nebude snědý a hnědooký. Tak jsem si uvědomila, že to po něm opravdu nechci a že jsem vlastně hrozně ráda, že si vždycky bude moct jít přidat, to co mu chutná a nebude se cítit provinile, že tentokrát těch padesát lehů sedů u žebřin ošulil, případně v kolečku svých spolužáků tvrdit, že není tlustý, že mu jen tak divně narostly žebra. Naštěstí už sklízíme úspěchy jiných zahrádkářů, takže o zeleninu a ovoce není nouze a oceňujeme úspěchy našich molic, slimáků a jiných potvor, které dělají z naší zeleniny umělecká díla. Máme například řepu ala Výkřik od Edvarda Muncha nebo kedluby ala cokoliv od Dalího.