Zájmová činnost

Už jsem se párkrát zmiňovala o tom, jak to má Vítek s vodou. Možná se ale hodí využít toho, že se dnes po kompletně prořvané hodině plavání propadl do ozdravného spánku, ve kterém setrvává už dobře třetí hodinu a jelikož už mám uklizeno, uvařeno a nachystáno na pečení, nemám žádnou výmluvu, proč u toho psaní nesedět. Důležité je říct, že Vítek má vodu rád. Opravdu rád. Vždycky, když otevřeme dveře k bazénu, tak se celý rozzáří a třepe nožičkama. Když se díváme, jak frekventanti a frekventantky lekce probíhající před tou naší vesele skáčí z pontónu, uznale pokyvuje hlavou a ukazuje, že on taky. Když si poprvé ponoří ploutvičky do slané vody, slastně hýká. No a pak to začne. Zas nebudu přehánět. Většinou "to" začíná až v druhé půlce hodiny, kdy se po Vítkovi chce, aby zůstal na takové té pěnové podložce, já se asi o metr posunu dál a chci, aby skočil za mnou. Když skáče z boku bazénu, nemá s tím vůbec žádnou potíž. Ale tyhle pěnové potvory. Nedej bože, když má přelézt most z takových pěnových potvor. No to jsem se asi zbláznila, ne?! Kdyby v té chvíli měl někdo pouze audiozáznam, tak jsem úplně jasně matka topící dítě nějakou velmi zákeřnou metodou. Načež se rozpláčí všechny citlivější kusy v naší plavecké partě a po zbytek hodiny je vymalováno. Už to bývalo lepší, jednou dokonce celou vodohodinu zvládl s úsměvem na tváři a ještě se ho mohla dotknout i plavací teta. Dnes tedy rozhodně ne. Nicméně jakmile se schovají ty pěnové potvory, nastolí se rozlučkový rituál, je Vítek opět spokojené a usměvavé miminko, jak ho známe a v tom bazénu by si klidně ještě chvíli plaval. A věřím, že i příště bude radostně poskakovat, až se otevřou dveře k bazénu. A my tam půjdeme, protože potíže se mají překonávat. Taky už docela v pohodě snese pěnovou žížalu, na začátku se drží pěnového kruhu a společně s ostatními na přivítanou zpívá Kolo kolo mlýnský, což dřív nepřicházelo v úvahu. S plavací tetou si na rozloučenou v pohodě plácne. Takže nějaké pokroky tu jsou. Moje nervy posílí, že je po plavání opravdu unavený, takže mi dovolí si dostatečně dáchnout a nadopovat se kafem a čokoládou, než se pustíme do odpoledního programu. Mnohem více vysilující jsou pro mě teorie některých matek, které mají tendenci se k dění v bazénu posléze vyjadřovat a poskytovat nevyžádanou zpětnou vazbu. Jedna maminka si nás ale z neznámého důvodu oblíbila a říká, že její syn se vždycky rozbrečí proto, že slyší brečet ostatní, zvlášť Pepíčka, protože ten hrozně ječí. Náš Vítek je ale v pohodě, protože ten brečí v nějaké nezávadné tónině. No jako tur řve, ale tak jestli to nevadí, jsem jedině ráda. Dnes jsem si poprvé po plavání dala kafe přímo v bazénu a měla jsem chuť všechny matky pozvat na panáka. Naštěstí mě dnes nikdo nečastoval teorií, že to Vítek cítí ze mě (jako strach z vody), protože to už bych se vážně neudržela a toho panáka si objednala. Ne že bych byla zrovna akvabela, ale jestli měl někdo z naší rodiny na diplomu z plavání delfína, tak rozhodně já. Jedna matka, jejíž dítě zrovna v tu hodinu neřvalo (možná proto, že ho při hopsání na pěnové žížale pravidelně topila, aniž by tomu věnovala pozornost) svou teorii vyšperkovala odvážným tvrzením, že ona se do všeho vrhá a proto se to její dítě ničeho nebojí. Načež vrhla místo šipky takovýho placáka, že jsme z toho bazénu měli rázem málem brouzdaliště. No všechna čest, ale asi to i trochu bolelo, byl pak od podobných teorií chvíli klid. Každopádně až zas uvidím nějaký reklamní leták na kurzy plavání pro miminka, tak jim tam přimaluju ocásky a bublinky u zadečku. Ať si tu realitu tak nepřikrášlujou. A stejně, vana je vana.

Narozeninový...

...ten přece nesmí chybět. Takže kašlu na veškerý okolní chaos a ani ne čtrnáct dní po oslavné události činím zápis. Krása nádhera to byla, babiček a dědečků nepřeberné množství, takže jsme pro sichr týdny dopředu trénovali doma na nástěnce, jak se kdo jmenuje a ke komu patří. Mé velikášské představy o dortu Charlotte plném jahod se úderem jedné páteční listopadové půlnoci změnily v klasickou banánovo-jablečnou buchtu, obohacenou o piškoty a krém z lučiny, ale kupodivu narozdíl od Královského dortu od Ivety zmizel velmi rychle a jeho konzumace se obešla bez tradičních babiččiných průpovídek o reakci střev na přemíru čokolády. Vítek celkem poctivě věnoval pozornost všem dárkům, které mu byly předkládány, největší oblibě se však těšil ručně háčkovaný Vodník, který mě docela vyděsil, ale Vítek měl pro jeho opravdu velký nos pochopení a hned ho začal objímat. Další v pořadí byla speciální takzvaně rostoucí židlička, která se rázem proměnila v super průlezku, ze které se dají výborně házet záda, aniž by si jednoletý člověk vyrazil dech. Když jsem si však dovolila šáhnout na další jeho dar - keramického chlapečka držícího teploměr - dostal záchvat hysterie, kterému jsem doposud neporozuměla. Bohužel chlapečkovi po převozu domů upadla hlavička, tak je nyní na opětovném léčebném pobytu v Čejeticích, neb v naší domácnosti se nenachází dostatečné množství chemoprénu, léku pro rozbité keramické chlapečky. 

 Nedá se tak úplně říct, že by Vítek "utekl roku", ale od oslavy narozenin se jeho chůze stále zdokonaluje, takže v rámci naší výchovy ke skromnosti ho pod stromečkem bude čekat druhá část dárků k narozeninám a nové boty. K volbě obuvi bude samozřejmě přizván, jelikož se spoléhám na jeho zatím stále spíše krátkodobou paměť, proto předpokládám, že bude následně náležitě překvapen a zároveň, že mi je pak neomlátí o hlavu jako hrdina jednoho nejmenovaného českého filmu, který nás oblažuje každé Vánoce a ano, Mrazík to opravdu není. Doufám taky, že příští rok budou stále in narozeninové kelímky s Krtečkem, kterých se mi podařilo zakoupit větší než malé množství. Ale spíš bych sázela na Prasátko Peppu, jednak neodolatelně třepe nožičkama, když se směje, no a ten nenásilný výchovný rozměr, tomu se taky nedá odolat. Každopádně Víteček už není miminko a vím, že proces separace už začal dávno, ale když mě dneska vyloženě odstrčil ve stylu "Mami, já chci jít sám" a rozběhl se (no ne, dobře, přeháním, rozešel se poměrně sebejistým a jen mírně houpavým krokem) k dětem na hracím koberci, tak mi bylo jaksi smutno. Tak ještě nematuroval, ani ještě nebydlí s holkou, ale už se to blíží, strašně rychle se to blíží. 

Pvní zářijový (původně) a první říjnový (doopravdy)

... a doufám, že ne poslední. Vnímám tu časovou proláklinu mezi tímto a posledním příspěvkem. Není to vlastně ani tak proláklina jako spíš hora zážitků, pokroků, růstových spurtů, snězených banánů a triček, na kterých všechno ovoce světa vytváří krásné praníodolné obrazce. Přemýšlela jsem, jestli postupovat retrospektivně nebo jak to vlastně všechno zaznamenat, ale jelikož mi hapruje paměť a nic není staršího než včerejší zprávy, jedeme dál, výchozí rovná se aktuální stav.

Co se týče vývojových parametrů, drží se Vítek stále ve zlatém středu. Má přes devět kilo, navzdory všem pádům zatím stálý počet končetin, hlavu plnou čtyř zubů a neutuchající chuť k jídlu. Tipla bych si, že kdyby se ho někdo zeptal, co si sebou vezme na opuštěný ostrov, chtěl by klíče, telefon a chleba. Telefon je velká legrace, zvlášť když se z té krabičky ozývá třeba táta. Domluva pak sice není žádná, protože Vítek telefon zuřivě líbá a z druhé strany se ozývá ... přéésto jéé vždy kráálem šapitóóó (Poletíme), ale je to legrace. Je pravděpodobné, že kdyby Vítka někdo vyhodil z lodi, tak by na zmiňovaný osamělý ostrov doplaval, ale že by z toho byl dvakrát odvázaný, jak všechny děti, které se kření z reklamních plakátů na plavecké kurzy, to zas asi ne. Moje představa, že se spřátelíme s dětmi a matkami a společně u toho zrelaxujeme v teplé vodě, se rozpustila jako sůl vhozená do bazénu. Je pravda, že při osmé lekci už docházelo k vzájemným podpůrným interakcím, ale bylo to spíš výsledkem boje o přežití. Ale prý je naše skupinka velmi klidná, veselá, spolupracující, vykazující rychlé pokroky. Bodejť, když furt kroužíme po bazénu, potápíme děti jak na běžícím pásu a tancujeme na nějakých pěnových potvorách, které vzal Vítek na milost, aniž by řval jak tur, právě až na oné osmé lekci. Po každým plavání zblajznu oběd a tabulku čokolády k tomu. Ale zkusíme vydržet, třeba se vítr obrátí. Od září jsem se opět částečně zapojila do pracovního procesu, neb to dodává na sebedůvěře a psychické rovnováze a každá koruna na utracení v hračkárně dobrá, že. Vítek tak má tátu celý den pro sebe (co by za to jiní dali, tedy jiní v jiných rolích) a mě pak blaží, když večer slyším, že to bylo sice fajn, ale taky dost náročný a že se toho nedá moc stihnout při péči o dítě a jak já to vlastně dělám, že to tak všechno stíhám. Jojo chodit do práce je za odměnu. Možná tam zkusím psát blog. Mohlo by to být úspěšnější, než když se snažím čekat, až Vítek usne. Je totiž po tatínkovi zřejmě sova, což znamená, že s jeho večerkou o půl desáté nemám šanci ani dopít večerní víno, psát blog už je čirá fantazie. Tak dobrou, už je deset. 

¨¨ 

Prázdninové suvenýry

Tak jsme si z pobytu u babičky a dědy na Moravě přivezli jeden a půl zubu (Vítek), první zkušenost s rohlíkem (Vítek, tatínek by se obešel, ale u babičky se poslouchá babička), potřebu koupit autíčko/odrážedlo (máma), poznání, že cestovat vlakem je super, když jede člověk sám a nespěchá (táta). Do Vítkova pomyslného pohybového kalednáře musím zaznamenat spoustu milníků, například přechod z hlubokého kočáru na sportovní, lezení směrem dopředu a spoustu jiných horolezeckých úspěchů. Myslím, že se nám podařilo vidět největší kvantum rodinných příslušníků, jaké je možné za 14 dní sezvat na kafíčka, objezdit po oslavách, náhodou potkat nebo zorganizovat na výlet.

 Ač se Vítek cpe horem dolem, je pořád jako žížalka, takže oproti mladším vrstevníkům působí poněkud křehce. Když jsem se s tímto poznatkem svěřila v úterý panu doktorovi, začal svou obšírnou přednášku tím, že Vítek nikdy nebude snědý a hnědooký. Tak jsem si uvědomila, že to po něm opravdu nechci a že jsem vlastně hrozně ráda, že si vždycky bude moct jít přidat, to co mu chutná a nebude se cítit provinile, že tentokrát těch padesát lehů sedů u žebřin ošulil, případně v kolečku svých spolužáků tvrdit, že není tlustý, že mu jen tak divně narostly žebra. Naštěstí už sklízíme úspěchy jiných zahrádkářů, takže o zeleninu a ovoce není nouze a oceňujeme úspěchy našich molic, slimáků a jiných potvor, které dělají z naší zeleniny umělecká díla. Máme například řepu ala Výkřik od Edvarda Muncha nebo kedluby ala cokoliv od Dalího.

Kreativní hraní

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když se odhodlám vstoupit do toho velkého hračkářství, které máme nejblíž, objeví se nějaká překážka, která mi to naprosto neprůstřelně znemožní. Někdy úplně jednoduše zapomenu tam jít nebo zapomenu, že jsem tam něco chtěla. Dneska jsem pro jistotu zapomněla konstrukci kočárku, takže jsem Vítka v autosedačce dala na nákupní vozík. Na hračkárně je velká cedule, že tam vozíky nesmí. Takže jasný znamení. A přitom tam nechci žádnou kravinu, žádný tříhranný točidlo nebo spoustu barevných balónků (ty už máme), ale docela obyčejný kostky. Sice máme kostky z vláčku, který jsme podědili, ale ty jsou maličké a když z toho stavím komín, nemá to patřičný efekt při dopadu na plovoučku. Z balónků komín nepostavím, ale po vzoru nějaké chytré duše z internetu jsem využila zahálející plech na muffiny a pár jich do příslušných dírek umístila. U Vítka to mělo velký ohlas, né že by třídil balónky do řad podle barvy nebo je palačinkovým chvatem prohazoval do jiných přihrádek, ale šikovně  a s vervou tím plechem posunoval po podlaze tam a zpátky a upřímně doufám, že to paní spodní sousedku bavilo tak jako Vítka. Nedávno jsem s velkým překvapením zjistila, že ač máme kluka, nemáme doma jediný autíčko. Všecko napravila předevčírem teta, která přijela s epesní červenomodrou tatrovkou (velikost tak akorát do batohu Bořka Stavitele). Přijde mi na tom mimojiné hezké to, že výběr tatrovky pro ni byla výzva, jelikož oplývá dvěma slečnami a těm se tatrovky obvykle nekupují. Což je škoda, moje sestra si na tatrovce zlomila kliční kost, když jsme sjížděli takový sídlištní kopeček, takže pozor, ani holky se tatrovek nebojí. Moc velkou radost nám udělal zděděný pejsek, který se rozhodl Vítka naučit ty nejdůležitější anglické fráze s přístušným akcentem. Občas se přistihnu, jak říkám "pikabů aj sí jů" a Toma můžete zaslechnout, jak si prozpěvuje "abecedu teď už znám, příště budu zpívat sám". Vítek se zatím pouze raduje, že pejskovi svítí srdíčko, červené srdíčko, heart, red heart. Ještě větší ohlas ale vzbudil bubínek, který už Vítek drží zkušeně vertikálně a mlátí do něj zboku s jednou nohou připravenou k pochodu. Docela zaměstnává i plastové kuřátko na pidiklavíru, o jehož melodii Tom tvrdí, že je z rozhlasového zpracování Farmy zvířat. No nevím, jak se to stalo, když do toho obchodu skoro vůbec nechodím, ale už jsem naplnila druhý "box na hračky" jen to hvízdlo (doufám, že první box na hračky zvládl svou osobnostní proměnu z boxu na čistící prostředky bez následků na duši). Aktuálně je však nejlepší hra čeřit jakoukoliv vodní hladinu, plácat do stolu a podnikat různé akrobatické kousky hlavou dolů. Asi do toho obchodu ještě nějakou chvíli nepůjdu, nejlepší věci jsou zadarmo, jak se kdesi zpívá. Ale já vlastně potřebuju ty kostky. Já si chci postavit komín a nechat ho spadnout a pak znovu a znovu. A právě jsem si přišla na to, že místo touhy seznamovat Vítka se sílou gravitace ze mě mluví má pasivně agresivní část osobnosti, která se nedokáže asertivně vypořádat se sousedkou pravidelně vyhulující na balkóně. Hm, taky budeme potřebovat odrážedlo. 

Tento způsob trávení léta je...

... prostě super. Jestli si jako někdo myslí, že není o čem psát, nemůže být dál pravdy. Pravda ovšem je, že není čas. Vítek se nahodil na letní režim, takže mu příjde líto přijít o každou světlou hodinu dne a tudíž chodí spát tak kolem půl desáté, což pro mě znamená, že mám tak max třicet minut než taky zatáhnu záclonky. Pozitivně se to projevilo na klesající spotřebě vína, horší je to s těma všema věcma, který chci dělat, až dítě usne. Ty se prostě kupí a kupí, takže jestli některá babička či prababička očekává vyvolané fotky, musí počkat na zimu, třeba, nebo prostě na jindy. Z Vítka už se stává velký chlap. Poznám to podle toho, že když nakupuju ovoce a zeleninu na příkrmy, mohla bych klidně živit menší cirkus (nebo minimálně tu želvu, co někdo vypustil do pole a soused ji našel před barákem). Postupně se Vítkovi načítá vrozená míra empatie a tak nám v obtížných životních situacích nabízí zcela nezjištně svůj dudlík (třeba když Tom vstává do práce před osmou). A jeho krycí jméno by klidně mohlo být Vodouch nebo Ledovka, protože žádná voda není natolik studená nebo mokrá, aby se do ní nemohlo. Jedinou starost mi dělá ta brokolice, což je pro nás rodiče doslova rituální jídlo vymezující trvání našeho vztahu (letos jsme slavili již desátý Den Brokolice) a pro Vítka je to zatím jediná zelenina, která ho opravdu, ale opravdu nezaujala, a to jí i samotnou petržel. Tak snad se k nám časem přidá. Možná zkusím udělat malinovo-brokolicové pyré :)

Máme doma půlročáka

Tak jsme to dneska oslavili v plné parádě. Svíčka na pomyslném dortě je opravdu poloviční, i když asi jinak, než  by to člověk čekal. A byla to velká legrace. Sice nekouřím, ale při snaze o sfouknutí svíčky se mi udělaly až šikmé vrásky mezi očima, to jsem ani nevěděla, že jde, zřejmě kvalitní výrobek. Vše je samozřejmě velmi pečlivě zdokumentováno, včetně těch vrásek, Myslím, že na nedostatek láskyplných dotyků si Vítek rozhodně nemůže stěžovat a velmi rád je oplácí. Má pro tyto příležitosti pozoruhodný chvat, kdy doširoka otevře pusu, chytne mě velmi pevně jednou rukou za krkavici, druhou ideálně za vlasy v těch místech, kde jsou jemňounké a opravdu to bolí, když se za ně tahá, pak se přisaje tam, kde mu to zrovna vyjde, a intenzivně mastí tou pusou zleva doprava. Je to miláček. Na půl roce zvládá vše, co by člověk od takového mimina čekal, krásně se řechtá (nejvtipnější slovo dneška je budliky budliky, málem mě to stálo čistý tričko, ale už mám postřeh), je k zulíbání, a člověk se musí smát, když se rozčiluje nad nějakou strašně velkou nespravedlností, jako že třeba lžička s řepou nemíří do pusy tak rychle, jak by si představoval. Jo jo všem nevěřícím Tomášům - Vítek jí řepu, petržel, celer, slupne i mrkev s bramborou a květák, prokládá to švestkama, meruňkama a jahodama, sem tam jablko a banán, alergie nula, chuť k jídlu sto. Strávník je to zkušený, zeď v kuchyni by mohla vyprávět. Jediná překážka se zatím objevila v podobě brokolikce (ano, bylo to přesně jako z toho filmu V hlavě), ale na tom zapracujeme. Nějak jsem se zařekla, že nebudu vyrábět takové ty fotky dítěte umazaného od jídla od hlavy k patě, nepřijde mi to roztomilé, ani nemám chuť Vítka takto vyzdobeného veřejně vystavovat, ale včera mi to málem nedalo, vypadal včetně audiodoprodukce jako nenasytná zombie, co právě zabořila hlavu do něčích střev. Je to vážně miláček. Zkušeně se koulí z břicha na záda a zpět, ale jen když se mu chce - jak jinak. Takže když přijdete na návštěvu, pravděpodobně neudělá ani ň. Možná dá dvě tři krabí tempa na podlaze, ale žádnej zpátečník to rozhodně není. Krásně se rozvykládává, zapíská si, nebo začne s tím svým něněněněně, když se mu něco nelíbí. Člověk si ho může udobřit, když z něj začne dělat letadlo, lechtat ho na nožičkách nebo dělat kuk. Mě ještě velmi spolehlivě funguje, když si před ním čistím zuby. Je to, jak už jsem říkala, miláček.