U nás v zoo

Do Vítka se snažím vtisknout lásku ke zvířatům od útlého dětství. Máme k tomu výborné podmínky jak na domácím hřišti, tak v případě hostování. Protože se stávám posedlá Vítkovými mírami a ačkoliv je neznám, všude tvrdím, že už má k sedmi kilům, nově se jeho délka dá měřit na psí hlavy (jeden a čvrt hlavy v případě, že jste chtěli psa a vyšlo na vás tele). Kočky už pomalu začíná registrovat, když kolem něj projdou, z čehož si dělám naděje, že ho jednou jejich pronásledování dostatečně zabaví, abych si v klidu mohla dát o kafíčko a tabulku čokolády navíc s blaženým pocitem, že investice do těch chlupatých potvor se vyplatila a konečně jsou i užitečné. Větší zvířectvo (cokoliv, co zabírá víc místa než Vítkovo zorné pole) jde zatím mimo nás, stejně tak zatím neprudím Vítka zvuky zvířat, ale myslím, že jednou budeme mít problém rozlišit psa a poníka. 

Týden před čtvrtým měsícem

Pan doktor z neobjasněných důvodů odvolal naše středeční setkání, takže Vítkovy reálné míry a váhy, nezatížené nějakým experimentem obsahujícím zvířata, zůstávají záhadou. Pomaličku se protahuje doba, kdy Vítek vydrží bez jídla ( měřeno v jednotkách vodohodin na plavečáku nebo rychlostí, kterou vzniká mikádo z unavených vlasů po lopatky). A taky se mu dostává hojného spánku na čerstvém vzduchu, během kterého rodiče rozjeli svůj projekt "vyvýšené záhonky". No vlastně to byl původně spíš můj projekt, kterým jsem Tomovi tak nějak infikovala jeho bio-eko-smýšlení a asi aby zahnal můj stesk po domově, jal se utratit spoustu peněz za prkna (nikoliv fošny, ani desky) a hranolky (nikoliv hranoly nebo kůly), ze kterých vznikla krásná, čtyřmetrová, zahradní truhla, která je aktuálně plná větví a epesního hnoje, a ze které budou vyrůstat ty nejlepší mrkvičky do dětských příkrmů (až se ten hnůj dostatečně proleží samozřejmě, takže příští rok, takže to s těma příkrmama tak úplně nevychází, ale mrkev člověk jí pořád, ne?). Kromě pěstování zeleniny může takový vyvýšený záhonek sloužit jako výborná mnemotechnická pomůcka a záznamník historických událostí např. Vítek se narodil tu zimu před vyvýšeným záhonkem, případně lze použít jako takový ten metr pro děti, akorát že zářezy neděláte do futer ale do prken (po nějaké době se musí měřený objekt měřit naležato, ale to se Vítka zatím netýká). Už se moc těším, až s Vítkem zasadíme první hrášek a budeme pozorovat, jak roste. Akorát mu k tomu budeme muset ještě postavit malou rozhlednu a koupit dětský triedr, aby na ten hrášek viděl, protože se nám ty záhonky povedlo vyvýšit opravdu dost, ani já se bez štokrlete neobejdu (tady se tomu říká schůdky, což je možná výstižnější, ale ne tak libozvučné).  

Vítek a vymodlené dítě

Z různých stran ke mně doléhá názor, že Vítek je vymodlené dítě. Není. Vítek je velmi chtěné a velmi milované dítě, ale vymodlené není. Vítek je jako když si každý den kupujete suchý rohlík a víte, že si i zítra půjdete koupit suchý rohlík, ale najednou vám místo suchého rohlíku přistane bavorský vdoleček s extra porcí povidel. Jako když víte, že se zázraky dějí a možná i znáte někoho, kdo ve sportce vyhrál dvě stovky a i to těm lidem přejete, ale nemyslíte si, že by se to mohlo někdy stát vám. A najednou máte milion nebo dva. Vymodlené bylo naše první dítě, pro které jsme toho udělali opravdu hodně, za sebe můžu říct, že jsem šla za hranici toho, co jsem nějakou dobu předtím považovala za správné, v souladu se mnou a s přírodou, s nějakým svým duchovním přesvědčením. Ale to dítě z nějakého důvodu nemohlo přijít na svět. Pojmenovali jsme ho Teodor, znamená to boží dar. O tom dítěti by se s trochou představivosti dalo říct, že bylo vymodlené. Je pro mě velkou otázkou, jak bychom se k němu chovali, jak bychom dokázali tu vymodlenost přetavit ve výchovu k zodpovědnosti, samostatnosti, k tomu aby mělo rádo nejen sebe ale i druhé, abychom mu neumetali cestičku a nekřivili charakter jen proto, že jsme na něj tak dlouho čekali. Jsem ráda, že to s Vítkem můžeme mít jinak. A přála bych si (a hlavně jemu), aby i ostatní lidé, kteří ho mají rádi, se na něj dokázali dívat jako na normálního kluka, který potřebuje lásku a hranice. 

Jak roste? 

V den Vítkových tříměsíčních narozenin jsme zakoupili bublinky a první knihu. Narozeniny jsme však oslavili jako rodiče s hadrem na hlavě, ne že bysme to s těma bublinkama tak přeháněli, ale že nás schvátila nějaká horečnatá potvora, která vyžadovala studené zábaly (nechci psát viróza, protože  by mi nikdo nevěřil, že jsme nepili alkohol, a když napíšu chřipka, tak to některé pobouří, protože je to nadužívaný termín a navíc ji může diagnostikovat jen lékař). Vítek si tak v klidu ležel v posteli mezi náma, legraci si zajišťoval sám a své jubileum oslavil velkým pokladem do plínky. Imunitu má fakt skvělou, protože kolem něj se může smrkat, frkat, kašlat jak o dušu a jeho to nechává v klidu, maximálně si roztomile  kýchne a ještě se tomu zasměje. Zajímavé je, že kýchá v páru, asi aby to žádné nosní dírce nebylo líto. 

Když jsem balila věci na další prázdniny, zjistila jsem, že Vítka asi hodně zalívám nebo že mi v pračce řádí nějaký skřítek zodpovědný za nenadálé srážení rukávů. Ono je vůbec umění určit, které oblečení mu zrovna bude, to že je někde napsáno 74 neznamená, že to bude stejně dlouhé nebo široké, velikost tři až šest měsíců může také znamenat ledacos. Samozřejmě bych mohla najít krejčovský metr a přeměřit ho, ale to by si Vítkův tatínek mohl špatně vyložit (jako že se chystám něco udělat s tou hromadou věcí na zašití). Housenka, která má na bříšku čísla do šedesáti už Vítkovi nesahá ani po kotníky, a v teplákové soupravě od babičky se znaky českočínského přátelství na kolenou už vesele skotačí, ačkoliv jsem si myslela, že mu bude tak někdy napřesrok. Zato overal z Lídlu by si mohl uvázat ke kličce u okna a v pohodě se vytratit někam na bigbeat (bydlíme ve druhém patře). Váhu jsem ale zjistila celkem přesně, experimentálně, metodou test - retest, a je to více než 6,6 kg, což je váha jednoho živého, emočně vyprahlého a tudíž mazlivého, rezavého kocoura. V úterý jdeme navštívit pana doktora, aby si pánové opět příjemně pohovořili nad zobáčkem injekční stříkačky, tak dáme vědět, jak moc se mé pozorování shoduje s objektivními daty. Každopádně se budu chlubit už dámám v čekárně, jak si Vítek v poloze na bříšku přitáhne hračku, jak posiluje břišáky, že bude mít za chvíli pekáč pěkně vykynutých buchet, jak říká gléé, héll, help, helga a při troše fantazie i hanííí a jak už by skoro odešel, kdyby v sobě pelíšek pro miminka (na kočky je to moc hlasitý) neměl tolik těch poťápaných kuliček (to odezírám z toho, jak se u toho rozčiluje). Určitě tam nebudu jediná bláznivá :)