Tak je to tu!

Hehe, kolik takových "takjetotů" asi ještě bude? Každopádně v tomhle figuruje plastová lžička, hrníček se čtyřlístkama a spousta spousta mrkve. No vlastně napoprvé jen šest koleček, ale když jsem je honila tyčovým mixérem po kuchyni, tak mi jich přišlo až příliš mnoho. Po poradě se zkušenějšími jsem zjistila, že jich naopak bylo příliš málo, když jsou totiž kolečka mrkve ve větším stádu, nemají tendenci utíkat a houfně se sunou pod nůž tyčáku. Samozřejmě jsem dle nedostižných nápadotvorných vzorů naplnila nádobu na kostky ledu a dala vše zamrazit. Třeba nás ta mrkev jednou zachrání před nějakou nepředvídatelnou katastrofou. Opakovaně jsem nastudovala všechny postupy, jak začít s příkrmy, několikrát to odsunula vlivem vrozené pohodlnosti a tendenci dělat jen to, co je opravdu potřeba, pak znova nastudovala, opět zjistila, že se mi do toho ještě nechce, no a pak už Vítek vypadal opravdu překvapeně, že se ho ta akce u stolu zase netýká, tak jsme s ukončeným pátým měsícem šlápli do pedálů (pro některé příliš brzy, pro jiné už skoro pozdě, ale není snad víc názorů než na to, kdy začít jíst mrkev, jak to ta mrkev dělá, že je tak kontroverzní?) V návodech se píše, že se má začít jednou až dvěma lžičkami, tak to se nám úplně nepovedlo a napodruhé jsem už musela misku s mrkví schovat, protože to přece nejde - být až tak moc mimo tabulky a ještě si to užívat. Pravda je, že večer byl Vítek akční, jako bych mu do mrkve nasypala vrchovatou lžíci cukru, ale to jsem opravdu, opravdu neudělala. Nepochybně to však byl velký zážitek, který musel zpracovat i na podvědomé úrovni, pravděpodobně jsme to s tím množstvím přeci jen přehnali, předpokládám, že ho o půl druhé v noci vzbudil sen o prnásledování velkou plyšovou mrkví. Takže kromě první mrkvičky máme i první noc, kdy jsem fakt musela vstát a věnovat se noční gymnastice na balóně. Naštěstí jen krátce, protože ten balón hrozně vrže. Takže huráá mrkev! 

Všednodenní radosti

Zrovna když jsem přemýšlela, jak těžké je psát zajímavě o obyčejných věcech, málem jsem se udusila sušenkou. Nakonec to odneslo Vítkovo čerstvě převlečené body a "kojící" polštář (nic takového nemáme, je to jen polštár ze sedačky, který byl povýšen do této obdivbudící kategorie) a mě napadá, že to asi bylo znamení. Akorát ještě nevím čeho. Pravda je, že jsem dlouho nic nenapsala, páč jsme neustále v poklusu, i když vlastně nic zvláštního neděláme. Jojojo absolvovali jsme další víkend v Ludslávkách, kde už dům začíná praskat ve švech a když se jako rodina chceme najíst všichni najednou, někdo musí za dveře (není to forma trestu, a myslím, že vyvolení si to na verandě v klidu a tichu docela obstojně užívali, my v kuchyni jsme jen snili o špuntech do uší). Tak to by se dalo brát jako výkon. Taky jsme zvládli zbavit jedny sousedy různého dětského haraburdí, takže máme v kuchyni obrovskou jídelní židličku s pultíkem a ve sklepě kočár, co se s ním dá běhat nebo ho připojit ke kolu. Nevím sice přesně, kdo bude dané činnosti provádět, ale něco takového se prostě mít musí, když máte dítě. Někteří taková vozítka například vůbec neprodávají, i když už je nepotřebují a nechávají si je na důchod pro vnoučata. Z toho jasně vyplývá, jak výhodnou investici jsme učinili. Akorát si nejsem jistá, jestli máme ten samý typ vozítka, vlastně si jsem docela jistá, že ten náš asi nebude tak dokonalý, soudě podle výrazu pána v cykloservisu, když jsem mu zodpověděla jeho dvě otázky (Kolik jste za něj dali? Aha, a jak je to starý?). Vítek prožíval své první Velikonoce po chlapsku, především díky tatárku, který měl od dědečka, akorát jsem v jednu chvíli měla podezření, že mu tatárek pustí v těle kořeny, jak důkladně jej zaléval a z pusy jej vyndal jen občas a nerad. Při poslední návštěvě dětské poradny mi pan doktor sliboval "ještě jednou se uvidíme a už můžete vařit mrkvičku" no a zas to setkání o týden posunul, tak nevím, asi se pustíme do vyvařování bez jeho požehnání, protože kdo se má pořád dívat na ty oči jako baterky, kdykoliv si dávám něco do pusy. Vítek už se totiž dost důkladně seznámil se svou lžičkou a už by si na ni asi rád něco naložil. Po vzoru sestřenky a mnoha pozitivních recenzích jsem zakoupila takzvanou krmící síťku a doufám, že si Vítek bude moct užívat plodů zahrádky (nebo spíš zahrádek, z té naší toho asi až tolik nedostane, jsme pěstitelé experimentátoři a podle toho to většinou vypadá) a já se nebudu bát, že se zadusí. Než jsem si přečetla recenze na tu síťku, tak mě teda nenapadlo, že by se mohl zadusit jahodou, ale já mám dost malou představivost, co se katastrof týče. Co se výrazně proměňuje, tak je vztah Vítka a koček, míra zájmu se oboustranně zvyšuje, Vítek si na nich začal cvičit jemnou motoriku, akorát to musím jistit válečkem z ikea, protože jeho hlazení je kombinace kladiva a klíšťového úchopu, takže mu v dlaničce zůstává spousta chlupů. Kočky to kupodivu nijak nevyvádí z konceptu, asi ho ve své blahosklonnosti povýšily na nový kartáč se zabudovaným masážním strojkem. Prostě máme se fajn a vzkvétáme (to je královské my, žádný mateřský plurál :) ) 

 O hrací deku je stále velký zájem

 Ke sportovním výkonům jsme připraveni, 

A  ať nám vlajou vlasy!

Rýmička

Nevím, co mi na to řeknou přátelé systemičtí terapeuté, ale opět jsme oslavili Vítkovo čtyřměsíční jubileum malou nemocí. Tentokrát měl ale rýmičku Vítek, což byla dosud věc nevídaná. Musím se přiznat, že tu první noc, kdy začal fňukat, což nikdy předtím v noci nedělal, jsem málem potřebovala papírový pytlík na zahnání panické ataky. Jakmile to denní hodina a moje hrdnost matky-co-vše-zvládne-sama dovolily, vyslala jsem volání o pomoc jak na stranu lehké alternativy, tak klasických a osvědčených přístupů. Došlé tipy jsem zkombinovala, pověřila babičku vykoupením lékárny, nasadila šátek a dostatek čokolády na obalení nervů a jala se s rýmičkou bojovat. Vítek to sledoval dá se říct s odstupem, protože si sám naordinoval prostě jen delší spaní, během kterého zaznívalo takové bublavé pochrupování, ale vypadal vcelku spokojeně. Nebudu nikoho zatěžovat nechutnými detaily s odsávačkou, i když mě to vlastně přišlo zábavné, takový lov duchů, no nicméně rýmička je zažehnána, všichni jsme to přežili a pořád platí, že když chci Vítka ve vteřině rozesmát, začnu dělat "hepčík" a okamžitě se dostaví úsměv od ucha k uchu zvolna přecházející v tak roztomilý záchvat smíchu, že mu nejde odolat. Kdyby někdo potřeboval trochu mořské vody, tak se stavte, máme zásoby na malý bazén. Vítkovým prvním příkrmem ze lžičky se stala homeopatická cukrová voda, nevím, co v tom je, jak to funguje, ale pomohlo to zázračně, tak se ptát nebudu, placebo efekt je známá a ověřená věc a to mi aktuálně stačí. Potvrdilo se, že Vítek má k těm sedmi kilům, pan doktor byl z Vítka nadšen, a já z pana doktora, protože se mnou mluvil, jak kdyby mi právě s radostí uděloval cenu Matka roku. Myslím, že důkladný výběr lékařského personálu se tentokrát velmi osvědčil. Chvíli jsme sice hledali společnou řeč, protože když se ptal, jestli si Vítek cucá palec, tak jeden mluvil o ruce, druhý o noze, no nakonec z toho Vítek vyšel jako velmi obratný chlapec (cucání palce na ruce mi trochu dělá starosti, protože podle autorky knihy Slzy raného dětství bych cenu Matka roku určitě nedostala, Vítek si cucá palec, dudlík, deku, když má hlad, nepohrdne ani mým tílkem, kdežto k jeho akrobatickým kouskům zahrnujícím cucání palce u nohy obdivuhodně vzhlížím a trochu závidím, tu mrštnost samozřejmě). No ale největší odměnu za prožité strasti (tímto děkuji všem, kteří je se mnou sdíleli, i těm, kteří svými rýmami přispěli k obohacení naší rodinné imunity - myšleno pozitivně a bez ironie) jsem si užila včera. Vítek se totiž naprosto vědomě, za plného bdění a v aktivní fázi dne přitulil. První náznak proběhl už ve čtvrtek, ale to jsem přičítala únavě a že se spíš tak nějak sesunul. Ale nene, včera to bylo naprosto nezaměnitelné přitulení. To je tak krásné!!! Ještě, že je ta puberta daleko a budu si to moct nějakou dobu užívat.