Předporodní střípky I. 

Není žádným tajemstvím, že jsme dlouho po dítěti jen toužili a žádné nepřicházelo. Abychom tu touhu naplnili, podnikali jsme všelijaké věci, některé racionální, některé hraniční a některé asi úplně mimo. Potkali jsme díky tomu řadu odborníků na téma početí. Je to zajímavá skupina lidí, ve které najdete, kromě lékařů různých specializací, např. experty na čínskou medicínu, fyzioterapeuty, výživové poradce, vědmy, kartářky, šamany, paranoidní schizofreniky, kteří věří, že všechno zlo pochází z rajčat (ale prý léčil i Jágra) a tak různě. Legrace je, že za spoustu peněz dostanete ještě víc balastu, než jste si přinesli. Jak si poradit s větou, že dítě si vybírá rodiče, když vás si žádné dítě ne a ne vybrat? A že západní medicína všechno ví, všechno zná, ale pro vás žádnou odpověď nemá. A je to všechno o psychice, jestli náhodou nevíte o nějakém dobrém psychologovi (málokdy mám chuť někoho nakopnout do zadku, ale tahle věta ve mně probouzí netušené). Ačkoliv to může znít jako klišé, důležité je, že jsme to spolu všechno zvládli, na některé návštěvy budeme vzpomínat s humorem, některé byly obohacující a nutily k zamyšlení, kvůli některým už dlouho praktikujeme teplé snídaně a kvůli některým zamáčkneme slzu v oku. A nejlepší na tom je, že to dobře dopadlo i když nikdo neví proč, jak to. Ale to je vlastně úplně jedno.

                                                     

Vysněná mateřská dovolená

Takhle nějak jsem si to představovala. Sbalím sebe a dítě, v ideálním případě i manžela, ale ne nezbytně :) a hurá někam na prázdniny, jak se říká u nás v rodině, když se k někomu nakvartýrujete a máte servis narvané lednice a láskyplné péče. Naše první "prázdniny" probíhají samozřejmě v Ludslávkách u našich. Mamka v sobotu ráno vystřelila jak Fitipaldi a tradičně v devět už byla v Plazích závěje nezávěje, ledovka neledovka. Tak jsme to po svačince obrátili a vyrazili zase zpět do Ludslávek, abychom stihli oslavu narozenin. Je potřeba říct, že Vítek je jedináček, žije s námi dvěma od přírody klidnýma povahama, na okraji vesnice, takže ačkoliv mu čas od času Tom pustí do ouška náležitě nahlas Krucipusk s dvěma tečkama nad u a kočky občas zařvou, že už mají zase hlad, Vítek je v podstatě zvyklý na poměrně tichou domácnost. Tady ho s moravskou bodrostí přivítali děda, tety a strýcové, bratranci a sestřenice, pes domácí i venkovní. Kozy a koně slyšet nebylo. Myslím, že to pro něj musel být zajímavý zážitek, ten pelmel hlasů, vůní a doteků, které k němu směřovaly. Občas jsme si šli odpočinout do pokoje, trochu jsme to odhlučnili šátkem, ale myslím, že adaptace proběhla zdařile. No a kdyby neproběhla, měl další den, pondělí, úterý i středu na zvykání si, protože jsme šli z návštěvy do návštěvy. Jak říkala teta Kačka, bude to vyjímečný muž, bude mít rád rodinná setkávání. Tak uvidíme. Ale jako správný chlap si umí říct, co chce a nenechá se rušit. V úterý v pět odpoledne zalehl a vstával s úsměvem až druhý den v osm (o jídlo se ale samozřejmě ošidit nenechal). Návštěvu na sebe nechal jen koukat. V průběhu týdne se ale naplno projevil fakt, že chřipkové prázdniny ve Zlínském kraji mají naději na úspěch, takže návštěv nám ubývá, ale my si to i tak užíváme, protože jsme v bezpečí a chránění, jak říká tetička Bronička.

Jak to všechno začalo

Měla jsem spoustu energie, chutí a nápadů, jak psát tenhle blog a hlavně - proč ho psát. Máme rodinu a kamarády tak různě po světě a chtěla jsem, aby všichni včetně NĚJ měli možnost být v kontaktu, vědět o sobě, neztratit se a mít kde navázat. Když vás bude zajímat, jak se má a já zrovna nebudu brát telefon... Když budete mít volnou chvíli a budete ji s námi chtít sdílet v tichu... Když budeme mít potřebu vytroubit do světa, jaké máme zázračné dítě a co všechno dokáže... Když ho jednou bude zajímat, proč mu někdo říká Vítku a někdo třeba Lachlane... Napadala mě spousta vtipných poznámek a zajímavých postřehů. Ano, to bylo ten týden, kdy se Vítek narodil, vlastně to bylo už tu noc, kdy jsem mohla skály lámat a ohýbat železné obruče. Spal a spal a já si říkala času dost. Vítkovi jsou dnes přesně dva měsíce. Právě spí a vím, že když nechytnu příležitost za pačesy teď, tak pak už možná nikdy. A já vám chci o něm tolik říct. Asi už to nebude chronologicky, asi už si nevzpomenu na všechny neuvěřitelně vtipné postřehy z počátků mateřství, ale dejme tomu šanci. A budu ráda, když to budete komentovat, ptát se, psát, co vás k tomu napadá.