Kreativní hraní

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když se odhodlám vstoupit do toho velkého hračkářství, které máme nejblíž, objeví se nějaká překážka, která mi to naprosto neprůstřelně znemožní. Někdy úplně jednoduše zapomenu tam jít nebo zapomenu, že jsem tam něco chtěla. Dneska jsem pro jistotu zapomněla konstrukci kočárku, takže jsem Vítka v autosedačce dala na nákupní vozík. Na hračkárně je velká cedule, že tam vozíky nesmí. Takže jasný znamení. A přitom tam nechci žádnou kravinu, žádný tříhranný točidlo nebo spoustu barevných balónků (ty už máme), ale docela obyčejný kostky. Sice máme kostky z vláčku, který jsme podědili, ale ty jsou maličké a když z toho stavím komín, nemá to patřičný efekt při dopadu na plovoučku. Z balónků komín nepostavím, ale po vzoru nějaké chytré duše z internetu jsem využila zahálející plech na muffiny a pár jich do příslušných dírek umístila. U Vítka to mělo velký ohlas, né že by třídil balónky do řad podle barvy nebo je palačinkovým chvatem prohazoval do jiných přihrádek, ale šikovně  a s vervou tím plechem posunoval po podlaze tam a zpátky a upřímně doufám, že to paní spodní sousedku bavilo tak jako Vítka. Nedávno jsem s velkým překvapením zjistila, že ač máme kluka, nemáme doma jediný autíčko. Všecko napravila předevčírem teta, která přijela s epesní červenomodrou tatrovkou (velikost tak akorát do batohu Bořka Stavitele). Přijde mi na tom mimojiné hezké to, že výběr tatrovky pro ni byla výzva, jelikož oplývá dvěma slečnami a těm se tatrovky obvykle nekupují. Což je škoda, moje sestra si na tatrovce zlomila kliční kost, když jsme sjížděli takový sídlištní kopeček, takže pozor, ani holky se tatrovek nebojí. Moc velkou radost nám udělal zděděný pejsek, který se rozhodl Vítka naučit ty nejdůležitější anglické fráze s přístušným akcentem. Občas se přistihnu, jak říkám "pikabů aj sí jů" a Toma můžete zaslechnout, jak si prozpěvuje "abecedu teď už znám, příště budu zpívat sám". Vítek se zatím pouze raduje, že pejskovi svítí srdíčko, červené srdíčko, heart, red heart. Ještě větší ohlas ale vzbudil bubínek, který už Vítek drží zkušeně vertikálně a mlátí do něj zboku s jednou nohou připravenou k pochodu. Docela zaměstnává i plastové kuřátko na pidiklavíru, o jehož melodii Tom tvrdí, že je z rozhlasového zpracování Farmy zvířat. No nevím, jak se to stalo, když do toho obchodu skoro vůbec nechodím, ale už jsem naplnila druhý "box na hračky" jen to hvízdlo (doufám, že první box na hračky zvládl svou osobnostní proměnu z boxu na čistící prostředky bez následků na duši). Aktuálně je však nejlepší hra čeřit jakoukoliv vodní hladinu, plácat do stolu a podnikat různé akrobatické kousky hlavou dolů. Asi do toho obchodu ještě nějakou chvíli nepůjdu, nejlepší věci jsou zadarmo, jak se kdesi zpívá. Ale já vlastně potřebuju ty kostky. Já si chci postavit komín a nechat ho spadnout a pak znovu a znovu. A právě jsem si přišla na to, že místo touhy seznamovat Vítka se sílou gravitace ze mě mluví má pasivně agresivní část osobnosti, která se nedokáže asertivně vypořádat se sousedkou pravidelně vyhulující na balkóně. Hm, taky budeme potřebovat odrážedlo.